— A co na tom? Ten dům je přece tvůj. Okamžitě si sbal věci, vrať se domů a omluv se mojí matce! — vyštěkl její manžel.
V rozlehlém obývacím pokoji staré vily, kterou Kateřina Kratochvílová zdědila po babičce, hodil Petr Krejčí na stůl vytištěné elektronické letenky. Byl prosinec a nízké zimní slunce pronikalo vysokými okny dovnitř, kde ozářilo nově opravené štukové zdobení stropu — výsledek několikaměsíční práce, kterou Kateřina věnovala každé volné chvíli.
— Už jsou na cestě. Moji rodiče přijedou na Silvestra, takže se tu budeme muset trochu uskromnit — oznámil stroze, aniž by zvedl oči od mobilu.
Kateřina zůstala stát bez hnutí, v ruce hrnek s kávou. Horký porcelán ji pálil do prstů, ale bolest téměř nevnímala.
— Počkej… ty jsi je pozval, aby tu dva týdny bydleli, a ani ses mě nezeptal?
Petr mávl rukou, jako by odháněl obtížný hmyz.
— Prosím tě, co je na tom k řešení? Rodina je přece posvátná. Máma se už dlouho chtěla podívat, jak jsi to tady celé… předělala.
Poslední slovo vyslovil s lehkým nádechem posměchu. Kateřina cítila, jak se jí v hrudi zvedá vlna rozhořčení.
Položila hrnek na stůl tak prudce, až káva vyšplíchla na dřevěnou desku. Petr se zamračil.
— Dávej pozor! To je starožitnost!
— Kterou jsem vlastníma rukama zachránila před rozpadem — odpověděla tiše. On už se ale znovu zabýval telefonem.
Když před třemi lety zemřela její babička, připadla Kateřině tato vila z počátku dvacátého století. Dříve honosné sídlo bylo tehdy ve zbědovaném stavu, s opadanou omítkou a vlhkými zdmi. Přátelé i známí ji odrazovali od „bláznivého“ nápadu pustit se do rekonstrukce. Ona však, mladá architektka s vizí, viděla v chátrajících zdech potenciál a budoucí krásu.
Investovala veškeré úspory, sjednala si úvěry a trávila víkendy na stavbě bok po boku s řemeslníky. Petr tehdy jen pokrčil rameny — nájemní byt mu vyhovoval. Jakmile se ale dům proměnil a znovu získal svou důstojnost, bez váhání se nastěhoval. Přátelům pak s nadšením vyprávěl, jak „oni dva“ obnovili rodinné hnízdo.
— Tvoje matka bude zase hledat chyby v každém koutě — pokusila se ho oslovit Kateřina. — Pamatuješ si, jak minule hodinu vysvětlovala, že modré závěsy v ložnici jsou nevkusné?
— Máma to s námi myslí dobře. Jen má starost.
Ludmila Krejčíová skutečně vždycky „měla starost“. Byla přesvědčená, že ví lépe než kdokoli jiný, jaká má být manželka jejího syna — skromná, oddaná domácnosti a bez vlastních ambicí. V jejich rodině se po generace drželo nepsané pravidlo: muž vydělává, žena se stará o domácí krb. To, že si Kateřina otevřela vlastní architektonický ateliér, brala Ludmila téměř jako osobní urážku.
— Za pět dní prezentuji návrh kulturního centra — zkusila to Kateřina ještě jednou. — Je to nejzásadnější zakázka, jakou jsme kdy měli. Potřebuji klid a soustředění.
Petr konečně odložil telefon a otočil se k ní s podrážděným výrazem.
— Takže práce je zase důležitější než rodina? Máma má pravdu, úplně ses vzdálila rodinným hodnotám. Dřív ženy zvládaly domácnost i návštěvy bez řečí.
— Dřív ženy neprojektovaly budovy a neuživily manžela, který už půl roku čeká na „odpovídající“ místo — vyklouzlo jí dřív, než si stačila skousnout jazyk.
Petr