Napjaté ticho přerušil až pohyb židle. Tomáš Kratochvíl, dosud jen přihlížející stážista, prudce vstal, jako by chtěl zasáhnout, ale Kateřina Kratochvílová ho drobným gestem ruky zarazila. Sama se pomalu narovnala, sehnula se pro tužky rozházené po podlaze a jednu po druhé je posbírala. Teprve potom zvedla hlavu.
— Odejdi z mého ateliéru, Petře. Doma si to vyříkáme večer.
— Ty mi budeš rozkazovat? — vyštěkl nevěřícně.
— Tohle je moje pracoviště. Pokud okamžitě neodejdeš, zavolám ostrahu.
Probodl ji pohledem plným pohrdání, prudce se otočil a dveře za sebou zabouchl tak silně, až se otřásla skleněná výplň. V místnosti zůstalo těžké, dusivé ticho.
— Paní inženýrko, neměla byste si vzít pár dní volna? — nadhodil opatrně Tomáš.
— To nepřipadá v úvahu, — odpověděla a posadila se zpět k výkresům, přestože se jí lehce třásly prsty. — Termíny nás tlačí víc než dost.
Večer si to však rozmyslela. Potřebovala si doma vyzvednout teplé oblečení, prosincové mrazy letos udeřily nečekaně brzy. Doufala, že proklouzne nenápadně, vezme si věci a zase zmizí. Když ale stoupala po schodech, zaslechla z obývacího pokoje hlasy. Dveře zůstaly pootevřené a hlas Ludmily Krejčíové se nesl až k ní.
— Říkala jsem ti to snad stokrát. S takovou ženou šťastný nebudeš. Je příliš samostatná, příliš ctižádostivá. Slyšíš, jak s tebou mluví? Musíš jí ukázat, kdo je v tomhle domě pán, dokud je čas.
— Mami, ona je jen pod tlakem kvůli práci…
— Práce! — odfrkla si Ludmila. — Slušná žena nestaví kariéru nad rodinu. Tvůj otec se vždycky vracel do uklizeného bytu, k teplé večeři a klidu. A co čeká tebe? Prázdné místnosti a manželka, která si myslí, že je mužům rovná!
— Doba se změnila, mami.
— Možná. Ale muž má zůstat mužem! Vidím na tobě, že nejsi spokojený. Její úspěchy tě dusí. Vedle ní si připadáš menší. A to není v pořádku!
Kateřina čekala. Čekala, že Petr namítne, že se jí zastane, že řekne alespoň jediné slovo na její obranu. V obýváku se však rozhostilo mlčení. Dlouhé, těžké mlčení, které znělo jako souhlas.
— Možná máš pravdu, mami, — ozval se nakonec Petr tiše. — Dřív to bylo jiné. Teď je tu pořád jen její firma, projekty… změnila se.
— Nezměnila. Jen konečně ukázala, jaká je. Rozveď se, dokud nemáte děti. Najdeš si hodnou dívku, která bude vědět, kde je její místo.
Kateřina sešla ze schodů stejně tiše, jako přišla, a vyšla ven do mrazivé noci. Studený vzduch ji bodl do plic, ale pomohl jí zastavit slzy, které se draly na povrch. Usedla do auta a dlouho jen seděla, hleděla na okna domu — domu, který kdysi vlastníma rukama zachránila před rozpadem.
Poslední zbytky pochybností zemřely v okamžiku, kdy Petr mlčel. Nezastal se jí. Nepostavil se za ni. Přikývl.
O dva dny později, po úspěšné prezentaci projektu, se vrátila domů. Ludmila Krejčíová ji okázale ignorovala a Petr ji zastavil hned u dveří.
— Konečně jsi tady. Musíme si promluvit.
Vešli do pracovny — do místnosti, kde Kateřina kdysi proseděla noci nad plány a rozpočty. Petr se bez váhání usadil do její židle. Dřív by si toho možná ani nevšimla, teď jí ten drobný detail připadal výmluvný.
— Doufám, že ses uklidnila a jsi připravená omluvit se mámě.
Posadila se naproti němu a chvíli si ho mlčky prohlížela. Kupodivu necítila vztek. Jen vyčerpání a zvláštní, průzračnou jistotu.
— Petře, odpověz mi upřímně. Měl jsi někdy radost z mých úspěchů? Nebo jsi je vždycky vnímal jako hrozbu?
— To je směšná otázka.
— Odpověz. Když jsem dostala ocenění za rekonstrukci historické budovy,