Petrův obličej potemněl. Prudce vyskočil ze židle tak, že se nábytek po podlaze hlasitě odsunul.
— Už jsem ti to říkal snad stokrát! Nemůžu vzít první místo, které se namane. Potřebuju pozici odpovídající mým zkušenostem. A ty… ty myslíš jen na sebe!
Dveře pracovny se s rámusem zabouchly. Kateřina zůstala stát uprostřed obývacího pokoje, který s takovou péčí zrekonstruovala a navrátila mu noblesu starých časů. Každý detail nesl její rukopis — od odstínu stěn až po mosazné retro vypínače, které sháněla po bazarech. A teď se měl tenhle prostor na čtrnáct dní proměnit v bojiště, kde bude muset čelit Ludmile Krejčíové.
Večer si bez jediného slova sbalila notebook, složky s výkresy i veškeré podklady k projektu do velké kožené tašky. Petr ji pozoroval z gauče a pousmál se s lehkou ironií.
— To si jdeš hrát na pracovitou do kavárny? Prosím tě, nedělej z toho drama. Máma přijede až zítra večer.
— Budu pár dní u Nikoly Švecové. Potřebuju se soustředit na prezentaci a dát si myšlenky dohromady.
Nikola nebyla jen kolegyně z ateliéru. Za pět let společné práce se z nich staly blízké přítelkyně. Byla to právě ona, kdo Kateřinu podporoval, když se rozhodla odejít z jistoty zaměstnání a založit vlastní studio.
— K Nikole? — Petr se zamračil. — K té feministce, co ti pořád vtlouká do hlavy, že chlapi jsou zbyteční?
— Je to uznávaná architektka, která chápe, jak zásadní je pro mě moje práce.
— Takže já to nechápu?
Kateřina pomalu zapnula zip tašky a podívala se na něj unaveným pohledem.
— Pozval jsi rodiče na dva týdny do mého domu, aniž by ses mě zeptal. A to ve chvíli, kdy víš, že se připravuju na nejdůležitější prezentaci své kariéry. O jakém pochopení tady mluvíš?
V malém bytě Nikoly voněla silná káva a čerstvě upečený koláč. Přítelkyně ji beze slov objala a posadila ke stolu zavalenému architektonickými časopisy a vzorky materiálů.
— Povídej, — vybídla ji tiše.
Kateřina mluvila dlouho. Nejen o posledním incidentu, ale o všem, co se v ní hromadilo celé měsíce. O jízlivých poznámkách pokaždé, když získala novou zakázku: „Tak co, už jsi příliš důležitá na obyčejné smrtelníky?“ O scéně, kterou Petr udělal, když její návrh rodinného domu vyšel v prestižním magazínu: „Mohlas mi říct, že přijde fotograf. Aspoň bych si vyžehlil košili.“ O tom, že se jí nikdy nezastal, když Ludmila před hosty prohlásila: „Správná žena by neměla vydělávat víc než manžel, to mu ubírá důstojnost.“
— Víš, co mě bolí nejvíc? — zadívala se na rozpracovaný návrh kulturního centra rozložený před sebou. — Vždycky jsem byla hrdá na to, že stojím na vlastních nohách. A doma se cítím provinile pokaždé, když se mi něco podaří.
Druhý den dopoledne seděla ve svém ateliéru a dolaďovala poslední detaily prezentace. Termín projektu za čtyřicet milionů korun se blížil a každý odstín, každá linie musela být perfektní.
Dveře se náhle rozletěly bez zaklepání. Do místnosti vpadl Petr, tvář rudou vztekem.
— Okamžitě pojedeš domů! — vyštěkl místo pozdravu. — Máma je uražená, že jsi odjela. To nemáš žádný respekt k rodičům?
Kateřina zvedla oči od monitoru. V dílně seděli ještě dva zaměstnanci, kteří předstírali, že jsou plně ponořeni do práce.
— Pojďme si to vyříkat do zasedačky, — navrhla klidně.
— Nikam nepůjdu! Sbalíš se a pojedeš se omluvit mé matce!
— Pracuju. Pozítří prezentuju projekt za čtyřicet milionů.
— Ten tvůj projekt je mi ukradený! — udeřil pěstí do stolu, až se tužky rozkutálely po podlaze. — Jsi moje žena a máš být doma, když přijedou moji rodiče!
V místnosti ztěžklo ticho a napětí by se dalo krájet. Jeden z mladších kolegů se neklidně pohnul na židli a bylo zřejmé, že další vteřiny rozhodnou o tom, co se stane dál.