— …co jsi tehdy řekl? — dokončila klidně.
Petr si promnul čelo, jako by lovil vzpomínku, která mu nebyla příjemná.
— No… že jsi mě mohla upozornit, že tam budou fotografové.
— A když jsem otevírala ateliér?
— Já… měl jsem strach, že si toho na sebe bereš příliš.
Zavrtěla hlavou.
— Řekl jsi, že toho budu litovat, protože jsem tě neposlechla. Ale nikdy, ani jednou, jsi neřekl obyčejné: „Jsem na tebe pyšný.“ Ani jednou, Petře.
Začal se ošívat. Slova z něj lezla těžko, ale nakonec je vyslovil:
— Víš přece… pro chlapa je to složité, když je jeho žena úspěšnější než on. Není to přirozené. Muž má být hlavou rodiny, vydělávat, chránit. A ty… ty ze mě děláš směšnou postavu.
Kateřina se opřela o opěradlo a dlouze se nadechla. Tak přece. Konečně to zaznělo nahlas.
— Zvláštní, ale mně se ulevilo — řekla tiše. — Teď už tomu rozumím. Ty nehledáš mě. Chceš ženu, která zapadne do modelu vaší rodiny. Takovou, co bude tiše vařit svíčkovou a žehlit košile, zatímco muž bude rozhodovat. Jenže já taková nejsem. A nikdy nebudu.
Petr na ni hleděl, jako by ji viděl poprvé.
Vstala a přešla k oknu. Zahrada, kterou tolik milovala, se v podvečerním šeru ponořila do jemného soumraku.
— Tvoji rodiče jsou v mém domě jako hosté. Sbalte se a odejděte. Najdete si hotel nebo podnájem, to už není moje starost, — pronesla bez otočení. — Po svátcích podám žádost o rozvod.
— To nemůžeš! Jsou staří! Vyhodíš je na ulici?
— Mohu. Tenhle dům patřil mé babičce a já ho zrekonstruovala ze svých peněz. Rozhoduji o tom, kdo tu bude bydlet.
Vyskočil ze židle.
— Je to i můj domov!
— Nemáme předmanželskou smlouvu, ale všechny účtenky i smlouvy o rekonstrukci mám schované. Nedělej z toho zbytečně drama. Máte tři hodiny.
Ludmila Krejčíová se o všem dozvěděla od syna. Bez zaklepání vpadla do pracovny.
— To si dovolíš co?! Přijeli jsme na návštěvu a ty nás vyháníš?!
Kateřina dál klidně rovnala dokumenty do desek.
— Přijeli jste bez mého souhlasu. Nikdo mě o návštěvě neinformoval.
— Nestydatá! Vždycky jsem věděla, že se k mému synovi nehodíš!
— V tom s vámi souhlasím, paní Krejčíová. Nehodím se do vaší rodiny — a vy se nehodíte ke mně. A víte co? Nemám povinnost se přizpůsobovat.
Tchyně zrudla vzteky.
— Budeš toho litovat! Žádný normální chlap si nevezme kariéristku! Zůstaneš sama ve svém předraženém domě!
— Možná ano. A teď mě omluvte, mám práci.
Za dvě hodiny bylo ticho. Dům se vyprázdnil. Kateřina prošla jednotlivé místnosti a otevřela okna dokořán, aby dovnitř vpustila ostrý chladný vzduch. V ložnici zůstalo pár Petrových košil. Složila je do tašky a postavila ke dveřím.
Večer jí na telefonu blikla zpráva z neznámého čísla.
„Kateřino, tady Nikola Švecová, Petrova sestra. Máma mi zakázala s tebou mluvit, ale musím ti napsat. Máš pravdu. V naší rodině se všichni lámou podle stejného vzoru. Ženy mají mlčet a stát v pozadí, muži mají vládnout. Já jsem odjela do jiného města, protože jsem to nedokázala snášet. Ty jsi první, kdo se Petrovi postavil. Buď šťastná.“
Přečetla si zprávu dvakrát. Pak si nalila sklenku vína a tiše ji pozvedla — na Nikolu, na sebe a na každou ženu, která v sobě najde odvahu říct dost.
Venku se tiše snášel sníh. Před ní ležel nový rok. A celý život, který bude patřit jen jí.