Petra Nováková strávila s Danielem Šimonem patnáct let života. Vzali se poměrně mladí – jí bylo dvaadvacet, jemu pětadvacet. Spojovala je zamilovanost, nadšení a dlouhý seznam plánů, které si kreslili do budoucnosti.
Začátky jejich manželství byly poklidné a naplněné nadějí. Daniel pracoval jako manažer v obchodní společnosti, Petra byla účetní v menší firmě. Neměli přebytek, ale vycházeli spolu dobře. Šetřili každou korunu, aby si jednou mohli pořídit vlastní byt, a mluvili o tom, kolik budou mít dětí.
Po třech letech se Daniel rozhodl podnikat. Otevřel si malý obchod s autodíly. Petra mu byla oporou – po své pracovní době mu bez nároku na odměnu vedla účetnictví a často seděla nad papíry dlouho do noci. Do podnikání investovali všechny úspory i energii.
Obchod se rozjel překvapivě rychle. Z jedné provozovny se staly dvě, potom tři. Za pět let už Daniel vlastnil po městě sedm poboček a peníze začaly přibývat víc než dost.
Přestěhovali se do prostorného bytu v lukrativní čtvrti. Následoval dům za městem. V garáži stály dva vozy – pro něj BMW, pro ni Audi. Třikrát ročně létali na dovolenou do zahraničí.
Tehdy Petra opustila zaměstnání. Daniel prohlásil, že nepotřebuje manželku zavřenou v kanceláři.
„Proč bys dělala účetní za pár korun? Zůstaň doma, starej se o sebe a o domácnost. Vydělám dost pro oba,“ přesvědčoval ji.
Petra souhlasila. Stala se ženou v domácnosti. Vařila, uklízela, chodila cvičit a vídala se s kamarádkami. Navenek měla pohodlný, zajištěný život.
Jenže postupem času si začala všímat, že se Daniel mění.
Z práce se vracel čím dál později. Přicházel vyčerpaný a podrážděný. Na její otázky odpovídal stroze, někdy jen jedním slovem. Telefon si hlídal, všechna zařízení zahesloval.
„Danieli, je všechno v pořádku?“ ptala se opatrně.
„Ano. Mám toho hodně. Neřeš to,“ odbyl ji.
Ochladl. Přestal ji objímat i líbat. Tvrdil, že se potřebuje vyspat před důležitými schůzkami, a začal nocovat v jiném pokoji.
Petra nebyla naivní. Tušila, co se děje, ale bála se tu myšlenku vyslovit nahlas.
Jednoho večera přišel Daniel domů nezvykle brzy. Posadil se naproti ní v obývacím pokoji a dlouho mlčel.
„Musíme si promluvit.“
Petře se sevřel žaludek.
„O čem?“
„O našem manželství. Vlastně o tom, že už žádné není.“
„Jak to myslíš?“
Zhluboka se nadechl. „Buďme upřímní. Mezi námi už nic není. Fungujeme jako spolubydlící. Já pracuju, ty jsi doma. Nesdílíme zájmy, nejsme si blízcí.“
„To není pravda. Já tě miluju. Můžeme to změnit, zkusit si promluvit, odjet spolu někam…“ snažila se.
„Ne,“ přerušil ji rázně. „Nemám chuť nic zachraňovat. Jsem unavený. Z tohohle vztahu i z tohohle života.“
Petra měla pocit, že se jí pod nohama bortí zem.
„Chceš se rozvést?“ zašeptala.
„Ano. Ale nepospíchej s rozhodnutím. Dobře si rozmysli, co to pro tebe znamená. Když podáš žádost o rozvod, nezůstane ti skoro nic. Byt je psaný na mě. Dům taky. Auta rovněž. Firma je moje. Ty nemáš práci, vlastní příjem ani majetek.“
„Jsem přece tvoje manželka. Ze zákona mám nárok na polovinu toho, co jsme společně vybudovali.“
Daniel se pousmál, téměř pobaveně.
„Polovinu? Jsi opravdu tak důvěřivá? Mám schopného právníka. Dokáže, že do podnikání jsem investoval jen já. Že nemovitosti byly pořízené z mých prostředků. Dostaneš maximálně nějakou směšnou finanční náhradu.“