Všechny podklady pečlivě srovnala do silné složky a ještě ten večer ji odnesla Anně Zemanové.
„Výborná práce,“ přikývla její přítelkyně, když dokumenty rychle prolistovala. „Tohle je víc než dostačující. Teď už jen uděláme další krok.“
Přesně za sedm dní, jak předtím naznačil, Daniel Šimon téma znovu otevřel.
„Tak jak ses rozhodla?“ zeptal se téměř netrpělivě.
Petra Nováková seděla klidně na pohovce, ruce složené v klíně. Nepůsobila ani nejistě, ani rozzlobeně.
„Rozhodla jsem se. Souhlasím s rozvodem.“
Daniel zůstal stát bez hnutí. Tohle nečekal.
„Ty to myslíš vážně?“
„Naprosto. Podej žádost. Nebudu ti bránit.“
„Uvědomuješ si, že nezískáš vůbec nic?“ snažil se ji zastrašit.
Na rtech se jí objevil sotva znatelný úsměv. „To se teprve ukáže.“
V jejím pohledu bylo cosi, co ho na okamžik znejistělo. Rychle to však potlačil.
„Dobře. Když to chceš takhle. Zítra zajdu na matriku.“
Slib dodržel. Hned následující den podal návrh a o měsíc později bylo manželství oficiálně ukončeno.
Daniel si připadal jako vítěz. Konečně volný. Mohl bez skrývání žít s Terezou Malou, mladou manažerkou z jednoho ze svých obchodů, s níž udržoval vztah už dva roky.
Petra se mezitím odstěhovala z bytu a pronajala si malou garsonku. Daniel byl přesvědčený, že tím celý příběh končí.
Jenže o týden později mu přišla soudní obsílka. Návrh na vypořádání společného jmění manželů. Navrhovatelka: Petra Nováková.
Když si žalobu přečetl, přeběhl mu mráz po zádech.
Požadovala polovinu veškerého majetku nabytého během manželství. Byt oceněný na šest milionů korun. Rodinný dům za deset milionů. Dvě auta v hodnotě tří milionů. A především podíl na podnikání – sedm prodejen, jejichž hodnota byla stanovena na čtyřicet milionů korun.
Celkový nárok: dvacet devět milionů pět set tisíc korun.
„To se zbláznila,“ vydechl nevěřícně.
Okamžitě volal svému právníkovi, Josefu Tesařovi.
„Pane doktore, bývalá žena po mně chce skoro třicet milionů. To je přece nesmysl!“
Advokát si vyžádal podklady a po jejich prostudování mluvil mnohem střízlivěji.
„Pane Šimone, obávám se, že to žádný nesmysl není. Předložila důkazy o svém podílu na vybudování firmy – smlouvy, e-maily, potvrzení o převodech peněz. Soud k tomu bude muset přihlédnout.“
„Ale všechno je psané na mě!“
„To ano. Jenže bylo to pořízeno během manželství. A zákon je v tomto jasný. Navíc jste odmítl uzavřít předmanželskou smlouvu, když jsem vám to doporučoval.“
Daniel v návalu vzteku hovor ukončil.
Začalo soudní řízení. Petru zastupovala Anna Zemanová – a vedla si suverénně.
Předložila kompletní dokumentaci. Prokázala, že Petra investovala vlastní příjmy do rozvoje podnikání, vedla účetnictví, vyřizovala smlouvy s dodavateli. Připomněla také, že na manželovo přání opustila vlastní kariéru, aby se starala o domácnost a pomáhala firmě.
Anna navíc soudu předložila důkazy o Danielových nevěrách: výpisy z platebních karet, fotografie ze sociálních sítí, kde byl zachycen s Terezou v restauracích a hotelích.
„Moje klientka byla po celou dobu manželství loajální, podporovala manžela a investovala do společné budoucnosti. On však utrácel společné prostředky za milenku. I to by mělo být při rozhodování zohledněno,“ zaznělo v soudní síni.
Soudkyně poslouchala pozorně a dělala si poznámky.
Daniel seděl bledý, zatímco jeho obhájce se snažil argumentovat, ale předložené důkazy byly neprůstřelné.
Po dvou měsících padl rozsudek.
Petře bylo přiznáno šedesát procent společného majetku – tedy třicet pět milionů čtyři sta tisíc korun.
Daniel měl povinnost tuto částku vyplatit do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí.
Když soudkyně dočetla výrok, v místnosti zavládlo napjaté ticho.