„Dostaneš nanejvýš dvě stě tisíc. To ti vystačí tak na půl roku někde v podnájmu,“ dodal chladně.
Petra Nováková zatnula ruce v pěst, až jí zbělely klouby.
„To myslíš vážně?“
„Naprosto,“ pokrčil rameny Daniel Šimon. „Proto ti radím, abys to ještě zvážila. Proč se rozvádět? Můžeme přece pokračovat tak jako doteď. Ty si pojedeš svoje, já svoje. Nebudeme si překážet.“
„Takže mám dál přivírat oči nad tvými nevěrami, nad tím, že se ke mně chováš jako k cizí, a mlčet?“ vydechla.
„Jaké nevěry?“ zatvářil se dotčeně. „Už jsi paranoidní.“
V jeho pohledu ale problesklo pobavení. Ani se nesnažil předstírat nevinnost.
„Rozmysli si to,“ uzavřel a zvedl se ze židle. „Dávám ti týden. Jestli podáš žádost o rozvod, poneseš následky. Skončíš bez střechy nad hlavou.“
Odešel do pracovny a zavřel za sebou dveře. Petra zůstala sedět v obýváku, neschopná pohybu. Hlavou jí vířily otázky.
Opravdu by ji dokázal připravit o všechno? Mělo patnáct let společného života skutečně tak malou hodnotu? Vždyť u zrodu firmy stála s ním. Pomáhala, podporovala ho, vzdala se vlastních plánů.
Druhý den ráno vytočila číslo své dávné kamarádky ze školy, Anny Zemanové. Anna pracovala jako právnička ve velké společnosti a věnovala se rodinnému právu.
„Anno, potřebuju s tebou mluvit. Co nejdřív,“ řekla bez úvodu.
Sešly se odpoledne v malé kavárně nedaleko centra. Petra jí podrobně popsala situaci – Danielovy výhrůžky i jeho jistotu, že jí po rozvodu nezůstane nic.
Anna ji vyslechla bez přerušení a během vyprávění si zapisovala poznámky.
„Petro, zčásti jen straší,“ pronesla nakonec.
„Zčásti?“ znejistěla.
„Ano, většina majetku je sice psaná na něj. Jenže jste manželé patnáct let. Všechno, co vzniklo během manželství, spadá do společného jmění. Byt, dům, auta i podnikání.“
„Tvrdí, že jeho advokát dokáže, že všechno financoval výhradně on.“
Anna zavrtěla hlavou. „To nebude tak jednoduché. První roky jsi pracovala, pomáhala mu s firmou, vedla účetnictví. Existují nějaké důkazy?“
Petra se zamyslela. „Možná mám někde staré smlouvy, e-maily… účtenky.“
„Hledej všechno,“ doporučila jí rozhodně. „Každý doklad, každou zprávu, cokoli, co potvrdí tvůj podíl na budování majetku.“
„A co pak?“ zeptala se tiše.
Anna se pousmála téměř spiklenecky. „Pak ho překvapíme. On čeká, že se zalekneš a ustoupíš. Ty ale klidně souhlasíš s rozvodem. Bez scén. A současně podáš návrh na vypořádání majetku – precizně připravený, s důkazy.“
„Co může čekat?“
„Minimálně polovinu ti soud přizná. A pokud prokážeme, že ses víc starala o domácnost, obětovala kariéru a podporovala jeho podnikání, můžeš získat i šedesát procent.“
V Petře se cosi pohnulo. Místo bezmoci nastoupilo odhodlání.
„Dobře. Jdu do toho.“
Následující týden strávila systematickým pátráním. Procházela staré šanony, zaprášené krabice i archiv e-mailů. A objevila víc, než čekala.
Našla kopie prvních smluv s dodavateli – její podpis byl na každé z nich. Dohledala korespondenci s klienty z počátků podnikání, kterou vyřizovala ona sama. Ve výpisech ze svého tehdejšího účtu objevila pravidelné převody na Danielův účet – pět let po sobě mu posílala celou výplatu, aby mohl rozšiřovat obchody.
A pak narazila na další věci. Výpisy z jeho kreditních karet s podivnými položkami – luxusní restaurace, hotely, drahé dárky. Částky, které rozhodně nebyly určené manželce.