Jakmile soudkyně domluvila, Petra Nováková pohlédla na Daniela Šimona. Seděl zhrouceně, hlavu sklopenou, ruce sevřené tak pevně, až mu zbělely klouby.
Po skončení jednání ji dostihl na chodbě soudu.
„Tohle jsi na mě nastražila,“ procedil mezi zuby.
Petra se na něj podívala klidně, bez náznaku emocí. „Nenastavila jsem ti žádnou past. Do té ses dostal sám. Myslel sis, že mě zastrašíš řečmi o rozvodu. Že zůstanu, budu přehlížet nevěru a snášet ponížení.“
„Kde sesbrala ty papíry? Ty důkazy?“ vyhrkl podrážděně.
„Schovávala jsem si je. Dlouho,“ odpověděla tiše. „Nejsem naivní, Danieli. Viděla jsem, jak se měníš. Poslední dva roky jsem byla připravená na všechno. A ten okamžik prostě přišel.“
„Třicet pět milionů… tolik teď nemám.“
„Tak prodáš obchody. Dům. Auto. Je mi to jedno. Máš půl roku.“
Otočila se a zamířila k východu.
„Petro!“ zavolal za ní.
Zastavila se.
„Myslel jsem, že mě miluješ.“
Na okamžik se jí v očích mihl stín minulosti. „Milovala. Patnáct let. A ty jsi tu lásku zneužil, pošlapal a zahodil. Teď už dávám přednost sama sobě. A životu, který začínám znovu.“
Pak odešla. Od toho dne se jejich cesty rozešly.
Daniel byl nucen prodat tři ze svých sedmi obchodů, aby získal potřebnou částku. Zbytek dorovnal úvěry. Jeho podnikání utrpělo citelnou ránu. Tereza Malá, když zjistila, že se kolem něj začínají hromadit dluhy, nezůstala dlouho. Brzy si našla jiného, solventnějšího partnera.
Petra investovala vyplacené peníze do vlastního projektu. Otevřela účetní kancelář – menší firmu, ale vedenou s pečlivostí a zkušeností. Vrátila se k oboru, který kdysi vystudovala a který ji naplňoval. Pronajala si kancelářské prostory a přijala tři zaměstnance.
Během roku měla stabilní klientelu čítající dvě desítky firem a pravidelný příjem, který jí dával jistotu i klid.
Koupila si byt. Ne velký, jen útulné dvoupokojové bydlení, ale patřilo výhradně jí. Zařídila si ho podle vlastního vkusu, bez kompromisů. Pořídila si kočku, začala chodit na lekce italštiny a poprvé po mnoha letech cítila skutečnou svobodu.
Anna Zemanová ji často navštěvovala. Otevíraly víno, smály se a probíraly minulost.
„Pamatuješ, jak Daniel seděl u soudu? Byl bílý jak stěna,“ smála se Anna.
Petra přikývla. „Počítal s tím, že se sesypu. Že se zaleknu představy, že zůstanu bez peněz.“
„A místo toho jsi ho dostala přesně tam, kde jsi chtěla. Elegantně.“
„Nešlo o žádnou hru,“ zavrtěla hlavou Petra. „Jen jsem si stála za svými právy. A bez tebe bych to možná nezvládla.“
„Spravedlnost mám ráda,“ odpověděla Anna s úsměvem.
Jednou se s Danielem setkali náhodou v obchodním centru. Vypadal unaveně, zestárl o několik let.
„Ahoj,“ oslovil ji rozpačitě.
„Dobrý den,“ odpověděla vyrovnaně.
„Jak se ti daří?“
„Skvěle. A tobě?“
Pokrčil rameny. „Snažím se dát podnikání znovu dohromady. Není to snadné… po tom všem.“
Petra jen přikývla. „Přeji hodně štěstí.“
Pokračovala dál bez ohlédnutí.
Daniel za ní zůstal stát a sledoval ji. Sebevědomá, upravená žena, kterou ztratil vlastní zaslepeností.
Petra kráčela mezi výlohami a uvědomovala si jediné: výhrůžky se někdy obrátí proti těm, kdo je vysloví. Daniel byl přesvědčený, že ji rozvodem zastraší a přinutí mlčet. Místo toho dostal lekci.
Tvrdou a drahou. Ale zaslouženou.
Není radno podceňovat ženu, která patnáct let trpělivě buduje, podporuje a miluje.
Protože jednou trpělivost dojde. A na její místo nastoupí spravedlnost.