„Buď to přijmeš tak, jak to je, odpustíš mi, anebo si sbal věci a odejdi,“ pronesl Milan Bílý klidně, aniž by zvedl oči od talíře.
„Zopakuj to,“ požádala jsem tiše.
„Když odpustíš, zůstaneš. Když ne, vrátíš se k mámě. Už mě nebaví tyhle nekonečné výslechy.“
„A s kým přesně jsem měla tu čest?“
„S Viktorií Královou z práce. Nic zásadního. Prostě se to stalo. Stejně jsi pořád zavalená svými tabulkami.“
„Milane.“
„Co zase?“
„Nejdřív si po sobě ukliď. A jen abychom si rozuměli: když odpustím, zůstávám. Když ne, odcházím. Správně?“
„Přesně tak.“
„A nenapadá tě ještě jiná možnost?“
„Jaká proboha?“
„Třeba že odejdeš ty.“
Na okamžik znejistěl. „Co to povídáš? Tohle je moje rodina, můj…“ zarazil se.
„Byt je čí?“
„No… náš. Vlastně tvůj. Ale takhle se to přece nedělá.“
„A nevěra je podle tebe férová?“ klidně jsem setřela stůl. „Rozlil sis kávu.“
„Promluvíme si večer v klidu. Bez hysterie,“ popadl klíče. „Řekl jsem, jak to bude. Rozmysli si to.“
Dveře za sebou zavřel až přehnaně tiše.
Okamžitě jsem otevřela poznámky v telefonu a začala si psát seznam: objednat zámečníka, vyměnit zámek, sehnat krabice, změnit kód u domovního telefonu, zavolat Haně Švecové.
„On to fakt řekl takhle natvrdo?“ sykla Hana do sluchátka. „Odpusť a žijeme, neodpustíš a táhni? Je normální?“
„Úplně klidný. Jako by schvaloval pracovní plán.“
„A ty?“
„Prázdno. Žádné slzy. Jen úkoly.“
„Dobře. Tak prakticky: řemeslník, krabice, doklady, nafotit věci, odhlásit elektroniku.“
„Ano. A ještě něco – není tu hlášený k trvalému pobytu. Byt je můj, darovaný před svatbou. Energie taky vedu na sebe.“
„Takže balit se nebudeš ty. Jednej rychle. Přijedu ti pomoct.“
„Nemusíš mě přemlouvat.“
„Já tě nepřemlouvám. Přivezu tašky.“
Po hovoru jsem otevřela zprávy a začala psát krátký, ale zásadní vzkaz.