„Byt je psaný na mě. Nájem i všechny poplatky platím já. K mým účtům už přístup nemáš. Jestli chceš střechu nad hlavou, najdi si podnájem. Nebo se vrať k mámě. Případně za Viktorií Královou.“
„Tohle je vydírání? Vždyť jsem k tobě byl upřímný!“
„Ne. Tohle je následek toho, cos udělal.“
„Terezo, počkej… Ráno jsem to přehnal. Ten ultimát byl hloupý. Ale ani ty nejsi bez chyby. Pořád jen práce. A Viktorie… ta je milá, chápavá, hřejivá…“
„Dost. To mě nezajímá. Máš dvacet minut. Zítra si zbytek odveze stěhovací služba.“
„To je bezcitné.“
„To je jasně dané.“
„A kdybych přespal aspoň na gauči?“
„Nepřipadá v úvahu.“
„Takže mě vyhazuješ?“
„Máš možnost odejít po svých.“
Podíval se na Hanu Švecovou. „A ty k tomu nic?“
„Jsem tady kvůli Tereze. A kvůli klidu,“ odpověděla klidně.
Milan Bílý beze slova naházel do tašky doklady, nabíječku, tenisky. Klíče nechal ležet na botníku.
„Nové mi nedáš?“
„Ne.“
„Ještě uvidíme, kdo komu bude volat,“ utrousil a zabouchl za sebou.
Zamkla jsem a opřela se o dveře.
„Nadechni se. A něco si dej k jídlu,“ připomněla Hana.
„Měla jsem banán.“
„To se nepočítá. Kdyby něco, volej.“
Když odešla, byt se ponořil do ticha. Odhlásila jsem televizi z jeho účtu, sesbírala drobnosti, které tu po něm zůstaly, a odnesla je na balkon. Žádné hledání ponožek, žádné věčné dotazy.
Ráno jsem si uvařila kávu a pustila se do práce. Mezi reporty jsem zavolala kvůli změně kódu na domofonu.
Milan napsal: „Včera jsem to přehnal. Promluvíme si?“
Odpověděla jsem stručně: „Už jsme mluvili.“
Pak volal. Nezvedla jsem to.
Další zpráva: „Nemám kde spát. K Viktorii nemůžu, má kočku a já alergii.“
Poslala jsem mu adresu levného hotelu a pár nabídek pronájmů. Zapnula jsem režim nerušit.
Stěhováci přijeli přesně. Krabice jsem nechala odvést k jeho matce. Odpoledne jsem změnila přístupové kódy a zrušila společné platby. Postupovala jsem bod po bodu.
Večer přišla zpráva od Mileny Tomášekové: „Terezo, ženy by měly být rozumnější…“