Zprávu do práce jsem odeslala stručnou: „Dnes pracuji z domova.“ Pak už šlo všechno ráz na ráz. Objednala jsem zámečníka, nechala přivézt pevné stěhovací krabice a zavolala správci kvůli změně kódu u domovního zvonku.
„Dobrý den, zvládnete to dnes do druhé?“
„A ty krabice prosím čtyři kusy, ano, s vynesením do patra.“
„Kód u domofonu přijdu zítra změnit osobně, vezmu si občanku.“
Milan Bílý mi mezitím napsal: „V šest jsem doma. Promluvíme si. Bez scén.“
Přepnula jsem telefon do letového režimu.
Řemeslník dorazil krátce před třetí. Pracoval rychle a bez zbytečných řečí.
„Dáme tam pořádný zámek?“ zeptal se.
„Ano. Spolehlivý.“
Za pár minut bylo hotovo. Vyzkoušela jsem kliku, zamkla, odemkla, podepsala předávací papír.
Krabice přivezli vzápětí. Metodicky jsem začala balit jeho věci. Oblečení, boty, složku s dokumenty. Elektroniku jsem uložila zvlášť. Každou krabici jsem vyfotila a nadepsala černým fixem: „Milan Bílý – osobní.“
Pak jsem zavolala Mileně Tomášekové.
„Dobrý den, tady Tereza Mlynářová. Milan si dnes odveze část věcí, zbytek přestěhujeme zítra. Mohu je přivézt k vám.“
„Terezo, vy jste se pohádali? Manželství je práce…“
„To teď není téma. Budete doma do šesti?“
Po krátké pauze souhlasila.
Hana Švecová dorazila obtěžkaná taškami, pytli a dokonce i krabicí sušenek.
„Co mu řekneš, až přijde?“
„Stručně. Bez vysvětlování. Dvacet minut na nejnutnější. Zbytek zítra.“
„Bude tlačit.“
„Ať.“
V šest jsem zrušila letový režim. Několik zpráv od Milana, jeden zmeškaný hovor od jeho matky. Neodpověděla jsem.
Přišel až kolem sedmé. Zkusil kliku — zamčeno.
„Ty jsi vyměnila zámek?“ zvýšil hlas. „Otevři!“
„Hned.“
Vešel dovnitř a zůstal stát před úhledně srovnanými krabicemi.
„Co to má znamenat?“
„Tvoje věci.“
„To myslíš vážně? Říkal jsem, že si promluvíme.“
„Právě mluvíme. Klíče už nemáš. Dnes tu nespíš. Chtěl jsi jasno — tak ho máš. Odcházíš.“
„Nikdy nikam nepůjdu.“
Podívala jsem se mu přímo do očí. „Odejdeš. A jestli ne po dobrém, zařídím to jinak.“