…„Terezo, ženy by měly být rozumnější a nejednat unáhleně.“
Odepsala jsem jí bez emocí: „Klíče už nemá. Věci jsou u vás.“
Tím to pro mě skončilo.
O týden později stál Milan Bílý před domem a čekal, až se vrátím z práce. Opíral se o zeď, ruce v kapsách, výraz provinilý.
„Terezo, tohle už stačilo. Pronajal jsem si pokoj. Zkusme to znovu. S Viktorií Královou je konec.“
Podívala jsem se na něj klidně. „Od kdy?“
„Od včerejška.“
„A předtím jsi byl kde?“
„U kamarádů… Prosím tě, nezačínej.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Právě tohle už nechci poslouchat. Žádné ‚nezačínej‘. Chci normální život. Bez nátlaku a ultimát.“
„Byla to chyba,“ zamumlal.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Bylo to tvoje rozhodnutí.“
„Mám to teď těžké. Peníze sotva vychází…“
„Mně taky není lehko,“ odpověděla jsem. „Ale nejsem tvoje manželka.“
„Tak aspoň zkusme nějaký čas žít odděleně,“ naléhal.
„Ne. Podáme žádost o rozvod. V klidu, bez scén.“
Chvíli mlčel. „Můžu si vzít zbytek věcí?“
„Domluv se s Hanou Švecovou.“
Přimhouřil oči. „To ona tě proti mně poštvala?“
„Ne. Probral mě tvůj ultimát. Opravdu sis myslel, že odejdu ze svého bytu?“
„Myslel jsem, že budeš rozumnější.“
„Rozumnost neznamená všechno snášet.“ Podívala jsem se na hodinky. „Musím jít.“
Zůstal stát na chodníku a pak pomalu odešel.
Za měsíc jsme podali žádost o rozvod. Další měsíc jsme si převzali rozhodnutí. Bez hádek, bez divadla.
Před budovou soudu se ještě zeptal: „Můžu tě obejmout?“
„Raději ne.“
„Změnila ses.“
„Ano,“ přikývla jsem. „A je mi v té změně dobře.“
Odešel a tentokrát jsem necítila vůbec nic.
Vzala jsem si v práci další projekt, koupila kvalitní vysavač, přestavěla obývák a naprogramovala robotický úklid. Byt ztichl. Jen moje věci, můj rytmus, můj pořádek.
Občas napsal. Jednou mi dokonce popřál k narozeninám v úplně jiný den.
Telefon jsem jednoduše vypnula.
Jednou jsme na sebe narazili v supermarketu.
„Jak se máš?“ zeptal se opatrně.
„Dobře. Hodně pracuju.“
„Já… omlouvám se.“
„Beru na vědomí. Ať se ti daří.“
Nečekala jsem na odpověď.
Doma jsem napsala Haně: „Zvládla jsem to.“
Odpověděla okamžitě: „Jsem na tebe pyšná.“
Čas plynul. Mám práci, chodím plavat, víkendy trávím u maminky. On má svůj vlastní svět.
Neuvědomil si jednu věc: člověk nemusí odpouštět ani utíkat. Stačí udělat tečku a pokračovat dál.
A právě to je někdy to nejrozumnější řešení.