Škody se však nezastavily jen u podlahy a omítek. V přízemí byla zcela zničená i drahá italská sestava nábytku. Majitel domu neváhal ani den – poslal vyčíslení škod s takovým množstvím nul, že se z toho Janovi zatočila hlava, a otevřeně pohrozil, že ho finančně zruinuje.
Ti, kteří s ním ještě včera popíjeli, zmizeli beze stopy. Zůstalo ticho a prázdno. A Lucie Krejčíová začala obcházet banky. Nakonec si nechala schválit obrovský úvěr s drtivým úrokem, psaný výhradně na její jméno, jen aby Jana uchránila před soudem a exekucemi. Dluh, který ji měl svazovat celé roky, přijala bez řečí. A teď ten „zachráněný“ muž seděl u stolu, lhostejně chroupal slané sušenky, zatímco jeho matka ji komandovala k plotně.
„Zítra podávám žádost o rozvod,“ řekla klidně Lucie a upřeně sledovala Janův týl. „A ty se můžeš rovnou přestěhovat ke Karolíně Urbanové. Dnes večer jsem vás viděla.“
Křupání ustalo. Jan pomalu spustil ruku na stůl. Helena Švecová zalapala po dechu a teatrálně se chytila ubrusu, ale Lucie už neposlouchala proud výčitek ani chabých výmluv. Otočila se, odešla do ložnice a z horní police skříně stáhla starou sportovní tašku. Bez emocí do ní skládala svetry, džíny a pár dalších kousků oblečení.
Za čtvrt hodiny za ní zabouchly vstupní dveře.
Studený vítr se jí zakusoval pod kabát. Neměla kam jít. Rodiče bydleli na opačném konci republiky a přátele si postupně odcizila, když léta pracovala na dvě směny. Nohy ji samy zavedly k zadnímu vchodu divadla. Noční hlídač, zvyklý na její dlouhé večery před premiérami, jen tiše přikývl a odemkl.
Na úzký stůl v krejčovně si rozprostřela kus silné látky, pod hlavu si dala srolovanou péřovou bundu. Ve vzduchu visela směs vůně pilin, barev a starých kostýmů.
Probudily ji kroky a vrznutí podlahy. Ve dveřích stál Václav Navrátil, hostující dramatik z krajského města, jehož hru právě zkoušeli. Poslední týdny s ním často probírala návrhy kostýmů.
Když si všiml zmačkané tašky a její unavené tváře, položil na stůl dva kelímky s kávou.
„Sbal si věci,“ pronesl věcně.
„Za čtyřicet minut mi začíná směna,“ namítla.
„S ředitelem už jsem mluvil. V krajském divadle hledají rekvizitářku, ta jejich odešla do důchodu. Přesouvají tě tam. Dočasně budeš bydlet na ubytovně pro zaměstnance. Pokoj je malý a koupelna na chodbě, ale pořád lepší než tenhle stůl.“
Neměla důvod odporovat.
O týden později už stála v prostorné, světlé dílně krajského divadla. Blížily se vánoční pohádky a práce bylo nad hlavu. Každá hodina mezi kulisami a látkami jí pomáhala nemyslet na splátku, která se jí každý měsíc automaticky strhávala z účtu.
Jednoho dne onemocněla herečka z komparzu těžkou chřipkou. Režisér bez dlouhých debat vtiskl Lucii do rukou bohatě vyšívaný plášť a oznámil jí, že musí narychlo zaskočit a vyrazit s představením mimo město.