Ten večer se jí vracel v útržcích. Náročná premiéra, napětí v dílně, kdy se všechno kazilo na poslední chvíli. Václav Navrátil přišel jen pro nákresy kulis, ale nakonec zůstal. Uvařil jí čaj, posadili se mezi kulisy a mluvili déle, než bylo rozumné. Slova postupně ztratila hranice a s nimi i její obvyklá ostražitost. Stačila jediná slabá chvíle, aby se její pečlivě hlídaný svět rozpadl.
Když se tehdy vrátila do divadla z kliniky, zamířila rovnou do dílny. Václav seděl u jejího stolu a studoval technické výkresy. Beze slova před něj položila lékařskou zprávu. Papír lehce zašustil o dřevo.
Očima přelétl několik řádků. Pak dokument pomalu odsunul stranou. Prostorem se neslo jen monotónní hučení staré ventilace. Zvedl se, přistoupil k ní a pevně jí položil ruce na ramena.
„Příští měsíc podepisuju smlouvu na scénář k velkému historickému seriálu,“ řekl klidně, bez zaváhání. „Záloha pokryje tvůj úvěr. A Štěpána vezmeme k sobě. Společně.“
Uplynuly dva roky.
V malém bytě Heleny Švecové pískala na plotně obstarožní konvice a drásala uši. Jan Řezník se rozvaloval na gauči a bezmyšlenkovitě přepínal programy. Jeho nová manželka Karolína Urbanová seděla opodál a podrážděně projížděla sociální sítě.
Na obrazovce běžel oblíbený ranní pořad. Moderátor s nacvičeným nadšením představoval hosty:
„Dnes přijali pozvání autor úspěšného televizního hitu Václav Navrátil a hlavní výtvarnice krajského divadla Lucie Krejčíová!“
Kamera zabrala detail. Na světlé pohovce seděla Lucie – upravená, klidná, v elegantním kostýmu. Vedle ní Václav.
„Václave, natáčení má šílené tempo. Jak zvládáte rodinu se dvěma dětmi?“ zazněla otázka.
Usmál se a pohlédl na ni. „Bez Lucie bych to nezvládl. Náš nejstarší syn Štěpán letos nastoupil do první třídy a dcerce byl nedávno rok. To je náš nejdůležitější projekt.“
V bytě Jana Řezníka se rozhostilo dusivé ticho. Ztuhl, pak ztlumil zvuk a posadil se zpříma. Karolína pomalu odložila telefon.
Helena Švecová přejela pohledem ze zářící Lucie na obrazovce k snaše stojící u stolu.
„Dva roky tu spolu žijete,“ procedila chladně a utřela si ruce do zástěry. „A v bytě ticho jak v hrobě. Žádné dítě, žádná radost. Jen ten váš mobil. Možná bys měla zajít k doktorovi. Nějak se mi nezdáš.“
Karolína prudce nasála vzduch, připravená pustit se do hádky. V tom bytě se všechno vracelo v kruhu – výčitky, šedivé dny, dusno.
A zatímco tam začínalo další kolo starých sporů, Lucie vyšla z televizního studia do sluncem zalité ulice krajského města. Zhluboka se nadechla teplého vzduchu. Poprvé po mnoha letech neměla pocit, že někam utíká. Konečně stála tam, kam patřila.