Musela tedy s celým souborem vyrazit do dětského domova na okraji města.
Po krátkém vystoupení, které děti odměnily potleskem i výskotem, rozdávala Lucie balíčky s cukrovím. Kolem ní se strhla mela – malé ruce se natahovaly, děti se překřikovaly a postrkovaly. Jen jeden chlapec, mohlo mu být sotva šest, stál opodál. Zády se opíral o studenou, čerstvě natřenou zeď a do toho hluku jako by vůbec nepatřil.
„To je Štěpán Šimon,“ oslovila ji tiše vychovatelka, která se k ní mezitím přiblížila. „Rodiče přišli o práva už dávno, babička zemřela loni na podzim. Na takový ruch si nezvykl. Pořád čeká u dveří, jako by měl někdo přijít právě pro něj.“
Lucie přešla k chlapci a dřepla si, aby mu hleděla do očí.
„Ahoj,“ usmála se na něj jemně.
Neodpověděl. O sladkosti nejevil zájem. Místo toho natáhl drobnou dlaň a nesměle se dotkl těžkého sametu jejího kostýmu. Prsty po látce přejel s takovou opatrností, jako by se bál, že zmizí. V té vteřině v ní cosi pevně zaklaplo. Věděla naprosto jasně, že udělá všechno pro to, aby tenhle kluk už nikdy nestál sám u zdi a nečekal na někoho, kdo nepřijde.
Ještě téhož večera o tom mluvila s Václavem Navrátilem. Seděli spolu v prázdném divadelním bufetu, kde už dávno zhasli hlavní světla.
„Adopce pro svobodnou ženskou, která má na krku obrovský dluh, je slepá ulička,“ řekl bez okolků. „Sociálka ti žádost smete ze stolu. Nejdřív si musíš oficiálně vyřešit majetek s Janem Řezníkem a mít čisté rozhodnutí o rozvodu.“
S Janem se sešla o pár dní později v laciné kavárně u nádraží. Působil zmačkaně, ale sebevědomí mu nechybělo – rozvaloval se na plastové židli, jako by mu to tam patřilo.
„Takže,“ procedil, zatímco míchal cukr v kávě, „rozvod ti podepíšu. A majetek řešit nebudu. Ale mám podmínku. Dluhy z toho nevydařeného projektu vezmeš celé na sebe. Sepíšeme u notáře dohodu zpětně, klidně i manželskou smlouvu. Jinak to natáhnu přes soudy. Roky. A tvého kluka mezitím přidělí někomu jinému.“
Lucie upírala pohled na mastnou skvrnu na stole vedle jeho hrnku. Před očima jí vyvstal Štěpánův dotek na sametu.
„Dobře,“ vydechla.
Papíry byly podepsány rychle. Když vyšla z notářské kanceláře na ulici, udělalo se jí náhle mdlo. Poslední týdny jí bývalo ráno špatně, sváděla to na stres a podezřelé párky z bufetu. Teď se jí ale pod nohama zavlnil chodník.
Zamířila do nejbližší soukromé kliniky. Ordinace voněla dezinfekcí a chladnou sterilitou. Lékařka tiše sledovala monitor, zatímco jí přejížděla sondou po podbřišku.
„Tak vám gratuluji,“ pronesla nakonec věcně a setřela gel papírovou utěrkou. „Osmý týden. Všechno probíhá, jak má.“
Lucie zírala do bílého stropu. Hloupá. Neopatrná. V hlavě se jí okamžitě vybavil ten jediný večer před dvěma měsíci, kdy se po náročné premiéře všechno zvrtlo úplně jiným směrem, než původně zamýšlela.