Tchyně vyhodila moje rodiče z bytu během mé nepřítomnosti, ale nakonec tím ublížila jen sama sobě.
Sedm let. Už sedmým rokem žiju v tomhle bytě, sedm let se probouzím vedle Jana Vaňka a stejně dlouho poslouchám jeho matku a její jedovaté poznámky. Pořád dokola mi připomíná totéž: „Přivandrovala ses z nějaké díry a rovnou ses nastěhovala do hotového hnízda.“ Ivana Vaceková si nikdy nenechá ujít příležitost zdůraznit, že tady nejsem doma.
— Jano, zase jsi nechala nádobí ve dřezu — ozve se ode dveří do kuchyně. Jako obvykle bez zazvonění, bez ohlášení. Klíče má od svatby, Jan jí je dal ještě předtím, než jsme si řekli ano. Tolikrát jsem ho prosila, aby je vzal zpátky. Vždycky to smetl ze stolu: „To je přece máma.“
— Chtěla jsem to umýt po obědě — odpovím klidně, aniž bych zvedla oči od talíře. Náš pětiletý syn Šimon Pavlíček sedí vedle mě, snaživě jí kaši a koutkem oka sleduje babičku. Děti vycítí napětí dřív než dospělí.
— Chtěla! — odfrkne si Ivana Vaceková. — Ty pořád jen něco chceš. A pak se Jan vrátí z práce unavený a přivítá ho nepořádek. Aspoň že malý roste normálně, nepodobá se ti.
Pod stolem zatnu pěsti. Nepodobá se mi? Já s ním vstávám v noci, když má horečku. Já mu čtu pohádky a stavím s ním hrady z kostek. Já ho přihlásila do školky a chodím na každou třídní schůzku. Ale mlčím. Jako vždycky.
Tchyně si měří kuchyň pohledem, jako by jí patřila. Přitom kdysi bývala cizí ona. V osmdesátých letech přišla z vesnice u Olomouce do Prahy a provdala se za Janova otce. O tom však mluví nerada. Dnes je z ní hrdá Pražačka a já jsem pro ni jen „venkovanka z paneláku“.
— Tenhle byt zdědil Jan po babičce, je to rodinný majetek — spustí znovu svou oblíbenou písničku. — Ty jsi tu jen host. A ještě k tomu dočasný.
„Dočasný host.“ Tak mi říká už sedm let. Dočasný host, který porodila jejího vnuka, chodí do práce a všechny úspory vložil do rekonstrukce bytu.
— Stačí, prosím — vydechnu unaveně.
— Nejsem žádná tvoje maminka! Oslovuj mě Ivanou Vacekovou! A pamatuj si, že jsem tu nejstarší, takže já jsem tady paní domu.
Šimon se zamračí a odsunuje talíř.
— Babi, proč jsi na mamku zlá?
— Jez a nemluv do věcí dospělých, Šimonku. A tvoje maminka by se měla naučit udržovat pořádek.
Večer, když se Jan vrátí z práce, zkusím to znovu.
— Honzo, takhle to dál nejde. Tvoje máma sem chodí, kdy se jí zachce, ponižuje mě před dítětem. Vezmi jí prosím ty klíče.
Jan si zouvá boty a ani se na mě nepodívá.
— Jano, co po mně vlastně chceš?