Z bytu se ozývá ostrý hlas:
— Tady se neusazujte! Máte přece vlastní dceru, tak ať se o vás postará ona!
Odemknu a vstoupím dovnitř. V předsíni stojí moji rodiče, bezradní, jako by nevěděli, kam složit ruce. Maminka má oči plné slz. Z dětského pokoje se nese Šimonovo vzlykání.
— Ivano Vaceková, můžete mi vysvětlit, co se tu děje?
Otočí se ke mně, tváře rozpálené vztekem.
— Zeptej se těch svých! Rozhodli se, že si tady zařídí trvalý pobyt! Tak jim jasně říkám, že tohle není žádný penzion, ale soukromý byt!
— Tohle je náš domov! — zvýším hlas. — Můj a Jana Vaňka! A moji rodiče jsou tady na moje pozvání!
— Náš? — vyprskne posměšně. — Tvůj určitě ne! Máš snad v ruce nějaký doklad, že ti tu něco patří? Nemáš! Všechno je napsané na mého syna. Takže já tu rozhoduju!
Maminka ke mně přistoupí a tiše šeptne:
— Janičko, půjdeme raději do hotelu, ať není hádka…
— Nikam nepůjdete, — obejmu ji pevně. — Ivano, okamžitě se omluvte mým rodičům!
— To sotva! Oni by se měli omlouvat mně, že sem vpadli!
V tu chvíli dorazí Jan. Stačí jediný pohled na jeho tvář a je jasné, že chápe vážnost situace.
— Mami, co to vyvádíš?
— Jeníku, bráním náš byt! Chtějí se sem nastěhovat!
— Jsou tu na návštěvě. Jen na týden.
— Týden! A pak se odsud nehnou! Takové případy znám!
Vklouznu do dětského pokoje. Šimon sedí na posteli a utírá si nos do rukávu. Karel Tichý mu hladí vlasy.
— Mami, proč babička Ivana křičela na babičku Jitku? — ptá se syn se strachem v očích.
Polknu knedlík v krku.
— Dospělí se někdy neumí domluvit, zlatíčko. Ale spraví se to.
— A babička Jitka s dědou Karlem neodjedou?
— Ne. Zůstanou tady, jak jsme plánovali.
Vrátím se do obýváku. Jan se snaží matku uklidnit.
— Mami, tohle není v pořádku.
— Není v pořádku, že mě nikdo neinformoval! Dozvím se náhodou, že tu bydlí cizí lidé!
— To nejsou cizí. Jsou to rodiče Jany!
— Pro mě cizí jsou!
Přistoupím k Janovi.
— Potřebuju si s tebou promluvit. O samotě.
Zavřeme se v kuchyni. Opatrně zaklapnu dveře.
— Tohle už dál nejde. Buď to s matkou jednou provždy vyřešíš, nebo odcházím.
— Jano, uklidni se…
— Já jsem klidná až dost! Vyhodila moje rodiče před dům. Před naším synem rozpoutala scénu. Kolik toho mám ještě snášet?
— Ona má jen strach…
— Jane, — řeknu tiše, ale naprosto pevně, — jestli jí hned nevezmeš klíče a nezařídíš, aby polovina bytu byla napsaná i na mě, zítra podávám žádost o rozvod.
Zbledne.
— Jano…
— Žádné „Jano“. Sedm let poslouchám narážky a ponižování. Moji rodiče dali do rekonstrukce poslední úspory, a teď s nimi zachází jako s vetřelci!
— To jsou právní věci…
— Právě proto! Chci jistotu. Potřebuji vědět, že tenhle byt je i můj domov. Že nejsem jen někdo trpěný.
Jan zmlkne. Dlouho stojí bez hnutí, pohled upřený k oknu, jako by tam hledal odpověď, kterou mi dosud nedokázal dát.