Jan dál mlčky hledí z okna, jako by v tmavém skle chtěl najít řešení.
— A co řeknu mámě? — pronese nakonec tiše.
Nadechnu se.
— Zítra podám žádost o rozvod. A Šimona vezmu s sebou.
Podívá se na mě tak, že pochopí – tohle není výhrůžka pronesená v afektu. Sedm let se dá vydržet ledacos, ale žít dál tam, kde vás berou jako přivandrovalce, už neumím.
Dlouho je ticho. Pak přikývne.
— Dobře. Zítra to vyřídíme.
Vrátíme se do obýváku. Ivana Vaceková sedí na pohovce, stále rozčilená, ruce pevně sepjaté.
— Mami, — osloví ji Jan klidně, — dej mi klíče od bytu.
Zamračí se.
— Prosím?
— Klíče. Teď hned.
— Honzíku, ty ses zbláznil?
Jan si povzdechne.
— Tohle už dál nejde. Jana má pravdu. Je to náš domov.
Tvář Ivany Vacekové zbělá.
— Takže mě vyhazuješ? Kvůli ní?
— Nikdo tě nevyhazuje. Ale klíče sem patří. A omluvíš se jejím rodičům.
— To tedy ne!
— Pak sem přestaň chodit.
Vstane, sáhne do kabelky a s třesoucí se rukou vytáhne svazek klíčů. Hodí je na stůl tak prudce, až kov zazvoní o sklo.
— Jen počkej! Uvidíš, jak si beze mě poradíš! Tvoje žena tě opustí při prvním problému!
Prudce odejde a dveře za ní bouchnou tak silně, že se zachvějí okenní tabulky.
V bytě se rozhostí těžké ticho.
Moji rodiče stojí nesví u předsíně, jako by nevěděli, kam se podívat.
— Omlouvám se za to, — řeknu tiše. — Cítíte se tu doma. Protože tohle je i váš domov.
Maminka mě obejme.
— Janičko, možná jsme to neměli vyhrocovat…
Zavrtím hlavou.
— Měli. Už dávno.
Druhý den jdeme s Janem k notáři. Bez dalšího odporu nechá přepsat polovinu bytu na mě. Když držím v ruce dokumenty, cítím zvláštní klid. Nejsem už „dočasná návštěva“. Mám své místo.
Ivana Vaceková se tři dny neozve. Pak Janovi zavolá. Slyším její uplakaný hlas z telefonu.
— Synku, já to tak nemyslela… Jen jsem měla strach…
Jan odpoví pevně:
— Přijď. Ale respektuj naše pravidla.
Přijde s dortem a kyticí. Mým rodičům se omluví. Je to spíš formální než upřímné, ale ta slova zazní.
— Byla jsem rozrušená, — vysvětluje. — My starší někdy reagujeme přehnaně.
Moji rodiče jí odpustí. Jsou laskaví a nechtějí nosit křivdy v srdci.
Od té chvíle se ale věci mění. Ivana Vaceková před každou návštěvou zavolá. Nehodnotí, jak vedu domácnost. A už ze mě nedělá „hosta“. Oslovuje mě jménem.
O měsíc později přijedou moji rodiče znovu — tentokrát na Šimonovy narozeniny. Brzy půjde do školy a těší se jako nikdy. Nikdo je neposílá pryč. Ivana Vaceková dokonce pomáhá prostřít stůl a krájí dort.
Když zůstaneme s maminkou samy v kuchyni, usměje se na mě.
— Udělala jsi správnou věc. Měla jsi to říct už dávno.
Přikývnu.
— Ano. Měla.
Od té doby se na mě Ivana Vaceková nedívá jako na vetřelce. Jednak proto, že mám v ruce papíry, ale hlavně proto, že pochopila jedno: když se pokusila vystrnadit moje rodiče, málem přišla o vlastního syna i vnuka. To, co mělo rozdělit naši rodinu, se obrátilo proti ní.
Teď už ví, že tady nejsem na návštěvě.
Jsem tady doma.