Jan si promne čelo, jako by ho náhle rozbolely zuby.
— Vždyť je to moje máma, Jano. Je sama, stárne… A byt přece zůstal po babičce mně.
— Jane! — sevřu mu dlaň tak silně, až sebou trhne. — Jsme manželé sedm let. Máme spolu dítě. Tohle je náš domov!
— Ano, náš… — povzdechne si. — Ale má pravdu v tom, že oficiálně je byt napsaný na mě. A byla zvyklá, že sem mohla kdykoli přijít, když jsem tu bydlel sám…
Zhluboka se nadechnu.
— Tak mi přepiš polovinu. Ať je to i právně moje.
Cukne sebou, jako bych po něm chtěla něco nepředstavitelného.
— Proč do toho tahat papíry? Copak si nevěříme?
Možná si věříme. Možná se i milujeme. Jenže city a vlastnické listy jsou dvě naprosto rozdílné věci. To jsem tehdy ještě neuměla pojmenovat, ale začínala jsem to cítit.
O týden později přijíždějí moji rodiče. Zůstanou deset dní, aby hlídali Šimona Pavlíčka, zatímco my budeme chodit do práce. Jsou to obyčejní lidé — táta pracuje ve výrobě, maminka v nemocnici. Kolikrát nám ale podali pomocnou ruku! Když jsme rekonstruovali koupelnu, poslali nám dvě stě tisíc korun. Na nový nábytek přidali dalších sto. A když byl Šimon nemocný a bylo potřeba zaplatit léčbu, znovu stáli při nás.
— Jsem tak ráda, že jste tady, — objímám maminku. — Šimon se vás nemohl dočkat.
— Hlavně abychom vám nepřekáželi, — říká táta nejistě a rozhlíží se po bytě. — Přeci jen tu není moc místa…
— Tati, přestaň. Tohle je náš byt, naše rodina. Chovejte se tu jako doma.
Jan je vítá vlídně, jako vždy. Mých rodičů si váží a ví, kolik pro nás udělali. Přesto na něm poznám napětí. Ještě ten večer volá Ivaně Vacekové a oznamuje jí jejich příjezd.
— Mami, Janini rodiče tu budou týden… Ano, jen krátce… Samozřejmě, všechno je v pořádku… Dobře, rozumím.
Další den jdeme oba do práce. Rodiče zůstávají se Šimonem — hrají si, čtou mu pohádky, vaří oběd. Syn září štěstím: babička Jitka Řezníková mu vypráví o zvířatech, děda Karel Tichý předvádí kouzelnické triky.
Pracuji jako manažerka v cestovní kanceláři. Krátce po půl druhé mi zazvoní telefon. Na displeji svítí „maminka“. Hned poznám, že se něco děje — hlas se jí třese.
— Janičko… je tu tvoje tchyně… křičí, že jsme se sem nastěhovali bez dovolení…
Ztuhnu.
— Mami, co to povídáš?
— Přikazuje nám, ať si sbalíme věci a odejdeme. Tvrdí, že byt patří jí a že nás sem nikdo nezval…
V pozadí slyším ostrý hlas Ivany Vacekové:
— Takhle to nejde! Tohle je soukromý majetek! Nemůžete si sem jezdit, kdy se vám zachce!
— Mami, uklidni se, hned přijedu. Dej mi ji k telefonu.
— Nechce s tebou mluvit… je strašně rozčilená… Šimon se polekal…
— Kde je teď?
— Ve svém pokoji. Děda je s ním.
Bez dalšího slova popadnu kabelku a vyběhnu z kanceláře. Cestou volám Janovi.
— Tvoje máma vyhazuje moje rodiče z bytu!
— Cože? To snad ne! Jedou tam taky!
— A vezmi jí konečně ty klíče. Už toho mám dost!
Domů dorazím za půl hodiny místo obvyklé hodiny. Před vchodem stojí kufr mých rodičů. Kufr. Vyhodila jejich věci na ulici.
Vyběhnu schody po dvou a za dveřmi našeho bytu už zřetelně slyším hlasitý křik.