Nedělní ráno neslibovalo nic dramatičtějšího než urputný boj s připáleným pekáčem od včerejšího kuřete. Jana Nováková, osmačtyřicetiletá žena vycvičená životem i nekonečnými půtkami s dodavateli energií, stála u dřezu a drhla zaschlý tuk. Proud vody hučel tak silně, že přehlušoval i její obvyklé úvahy o nesmrtelnosti chrousta – například o tom, že jar zase zdražil o třicet korun, a přitom pění tak bídně, jako by ho ředili slzami státních zaměstnanců.
Do kuchyně se v pantoflích přisunul Petr Svoboda. Vypadal zkroušeně, skoro jako Jaroslav Čermák, kdyby mu někdo oznámil, že na plese došlo šampaňské. Usedl ke stolu, odstrčil cukřenku a s teatrálním povzdechem se zahleděl z okna na šedivý listopad, který přesně vystihoval jeho náladu.
„Jano,“ spustil hlasem naplněným tragikou, „musíme si promluvit. Takhle už to dál nejde. Dusím se.“
Jana zavřela kohoutek a utřela si ruce do utěrky. Dusí se, pomyslela si. Když do sebe večer natlačil půl kila pečeně, není divu, že sotva popadá dech. Tolikrát mu říkala, že těžká jídla před spaním nejsou dobrý nápad.
„Jak přesně se dusíš, Petře?“ zeptala se klidně a posadila se naproti němu. „Mám otevřít okno, nebo tě zase pálí žáha?“
„Ty všechno shazuješ na zem!“ rozhodil rukama. „Já mluvím o duši, o vesmíru, o nás dvou! Vyhasla mezi námi jiskra. Připadám si tu jako spolubydlící na koleji. Můj tvůrčí potenciál tady v té rutině uvadá!“
Jana přimhouřila oči. Onen „tvůrčí potenciál“ spočíval hlavně v tom, že dvakrát do roka přeinstaloval sousedovi počítač za láhev koňaku a na internetu psal rozhořčené komentáře o světové politice. Jinak pracoval jako obchodní zástupce s plastovými okny, která se prodávala čím dál hůř – podle něj proto, že lidé v Česku zchudli a nedokážou ocenit kvalitu.
„Tak k věci,“ přerušila ho věcně. „Chceš odejít?“
„Ano!“ oznámil slavnostně. „Potkal jsem ženu. Je jiná. Naslouchá mi. Je to moje múza.“
„Když múza, tak múza,“ přikývla bez pohnutí. Uvnitř necítila žádný zlom, spíš úlevu, jako když si po dlouhém večírku konečně vyzuje těsné boty. „Balíš se hned, nebo ti múza pošle stěhováky?“
Zůstal zaskočený. Očekával pláč, výčitky, možná létající talíře. Připravil si řeč o tom, že „zůstanou přátelé“ a že „chyba není v ní“. Místo toho narazil na chladnou praktičnost.
„Tobě to vůbec nevadí?“ zeptal se dotčeně.
„Petře, za dva roky mi bude padesát. Rozhodí mě jen zdražení energií nebo když přestanou vyrábět můj oblíbený sýr. Ty jsi dospělý chlap. Rozhodl ses? Tak běž. Kufr je nahoře na skříni, vezmi si ho sám, záda už mi neslouží.“
A tak se během následujících dvou hodin jejich byt proměnil v improvizované překladiště, kde pod hlavičkou velkého stěhování začal Petr Svoboda shromažďovat svůj majetek.