„A splátky jsem dorovnala z peněz, které jsem získala prodejem babiččiny chaty,“ dodala klidně. „Zatímco ty ses hledal v nějakém pochybném multilevelu a snažil se lidem vnutit zázračné pilulky ze sušeného hmyzu.“
„Ale byli jsme přece rodina!“ ohradil se Petr. „Jezdil jsem s tím autem! Měnil jsem olej!“
„Olej za moje peníze,“ opravila ho chladně. „A za volant ses dostal jen proto, že jsem ti to dovolila. Byla jsem velkorysá. Do dneška.“
„Tohle je malichernost!“ zvýšil hlas, protože mu docházelo, že se mu pod nohama – respektive pod koly – bortí půda. „Chceš nechat chlapa bez auta? S kufry před domem?“
„Chci jen to, co je spravedlivé,“ usekla ho. „Rozvod znamená rozvod. Majetek se rozdělí podle práva. To, co jsme během manželství skutečně pořídili společně, máš támhle v zavazadlech – svoje košile, kávovar a tu grilovací sadu, kterou jsme ani jednou nepoužili. Ale auto, miláčku, patří do období před svatbou.“
Natáhla k němu ruku, dlaň otevřenou, gesto jasné a nekompromisní.
„Klíče.“
Petr zaváhal. V hlavě se mu rozpadala představa triumfálního příjezdu k nové známosti. Přijet naleštěným SUV, nonšalantně hodit klíče na komodu a prohlásit: „Přivezl jsem si jen to nejnutnější,“ znělo úplně jinak než dorazit taxíkem nejnižší třídy s igelitkami a vyprávět, jak je bývalá žena bezcitná semetrika.
„Jani, nech mě aspoň odvést věci. Zítra ti ho vrátím, přísahám!“
„Tvoje zítřky znám,“ pousmála se bez špetky veselí. „Zítra přivrtáš poličku, zítra si najdeš práci. Ne. Když je konec, tak je konec. Klíče zpátky.“
Obličej mu zrudl vztekem. Klíče cinklly o skříňku v předsíni.
„Užívej si tu svoji plechovku!“ vyštěkl. „Vždycky jsem věděl, že jsi materialistka. Věci jsou ti přednější než lidi!“
„Ne věci, ale investice,“ opravila ho s ledovým klidem. „A ne přednější než lidé, jen spolehlivější. Auto mě nikdy nezradilo, nestěžovalo si na krizi identity a neuteklo k jinému řidiči jen proto, že tam dostalo lepší benzín.“
Popadl kufry a neohrabaně je táhl ke dveřím. Jedno z koleček zaskřípalo a ulomilo se. Zaklel, hodil tašku přes rameno a vyřítil se na chodbu.
„A ať už tě tady nikdy nevidím!“ křikl z výtahu, ačkoliv smysl jeho prohlášení byl přinejmenším diskutabilní.
Jana Nováková zamkla na dva západy. Zámek tiše cvakl a byt zaplavilo ticho. Hutné, uklidňující ticho, které téměř vibrovalo v uších.
Přistoupila k oknu. Dole před vchodem Petr nervózně mával telefonem, zřejmě se snažil objednat odvoz. Podle výrazných gest nebyla cena ani čekací doba podle jeho představ. Kopl do zavazadla, pak si přiložil mobil k uchu – patrně si stěžoval své nové inspiraci na krutost světa.
Jana vzala do ruky klíče od vozu a protočila je mezi prsty. Kovový přívěsek příjemně tížil v dlani.
„Měla bych zajet do myčky,“ napadlo ji. „A vyměnit osvěžovač. Ten jeho laciný parfém je cítit všude.“
Oblékla si bundu, nazula pohodlné tenisky a vyšla před dům. Vítr byl chladný a svěží.