Rozhlédla se po dvoře. Petra už nikde neviděla – nejspíš si objednal nějaký odvoz a odjel, možná v obyčejné půjčené fabii nebo něčem podobném.
Jana otevřela svůj RAV4 a usadila se za volant. Sedadlo bylo posunuté příliš dozadu, přesně podle jeho dlouhých nohou. S tichým povzdechem si ho přitáhla blíž, nastavila opěradlo a upravila zpětné zrcátko.
V odrazu spatřila samu sebe. Žádná dvacítka, to už dávno ne. Ale tvář měla upravenou, pleť svěží a v očích jí jiskřil pobavený, lehce ironický lesk. Úsměv působil klidně a jistě. Dívala se na ženu, která přesně ví, kolik stojí kilo hovězího, jak během pěti minut zaplatit daně přes aplikaci a proč se majetek nikdy nepřepisuje na manžela, který „hledá sám sebe“.
Zasunula klíček do zapalování. Motor naskočil okamžitě a tiše zabručel, spokojený a připravený.
„Tak co, holka moje,“ oslovila auto polohlasem a jemně přejela rukou po volantu. „Zajedeme si pro něco sladkého?“
Krátce se zamyslela a pak se usmála ještě víc. „Dneska si dám pořádný kousek Napoleonu. A láhev šampaňského k tomu. A možná si konečně pořídím nové potahy na sedačky.“
Stiskla tlačítko rádia. Z reproduktorů se ozvala svižná melodie a optimistický refrén o tom, že všechno dobře dopadne. Jana se tomu neubránila – připadalo jí to jako znamení. Zapnula blinkr a pomalu vyjela z parkovacího místa na ulici.
Večer před ní zel prázdnotou, ale ne tou tísnivou. Byl volný. Otevřený. Patřil jen jí.
Nemusela nikomu vysvětlovat, kde byla. Nemusela poslouchat řeči o tom, že „by se měla víc snažit chápat“. Nemusela se přizpůsobovat cizím plánům ani snům, které ji nikdy nezahrnovaly.
Sešlápla plyn o něco víc. Nádrž byla plná – natankovala předevčírem. Palivoměr ukazoval jistotu. Benzín ji spolehlivě doveze tam, kam si sama určí. Na rozdíl od některých mužů se na něj dalo spolehnout.
Zhluboka se nadechla. Chladný vzduch pronikl pootevřeným okénkem dovnitř a promíchal poslední zbytky cizí vůně, která ještě ulpívala v interiéru. Zítra zajede do myčky. Nechá vůz vyčistit, vyvětrat, provonět něčím novým.
Stejně jako svůj život.
Na semaforu zastavila a znovu se na sebe podívala do zrcátka. Ten lehký úsměv tam byl pořád. Nebyl triumfální ani zlomyslný. Spíš úlevný.
„Tohle je můj den,“ řekla tiše. „A možná i začátek něčeho lepšího.“
Naskočila zelená. Jana se rozjela vstříc večerním světlům města, cukrárně na rohu a budoucnosti, která už nebude kompromisem, ale volbou.