Byt se během chvíle proměnil v malé bojiště, kde se pod zástěrkou „velkého odchodu“ odehrávalo horečné shromažďování majetku. Petr Svoboda pobíhal z pokoje do pokoje, otevíral skříně, šuplíky i komody a do kufru házel všechno, co považoval za své. Jana Nováková zůstávala usazená v křesle s křížovkou na klíně, ale její oči pozorně sledovaly každý jeho pohyb.
„Ten notebook si beru. Potřebuju ho k práci,“ prohlásil rozhodně a sevřel starý Asus, jako by šlo o cenný artefakt.
„Jen si ho vezmi,“ mávla rukou Jana. „Aspoň se zbavím toho topení bez regulace. Hřeje víc než radiátor a baterka vydrží sotva hodinu.“
„A kávovar taky,“ pokračoval už povzbuzený vlastním odhodláním. „Bez ranní kávy nefunguju.“
Jana zvedla obočí. „Kávovar? Ten jsme pořizovali, když jsi byl tři měsíce bez práce, pamatuješ? Zaplatila jsem ho z prémie. Ale klidně si ho odnes. Třeba ti tvoje múza bude šlehat cappuccino. Filtry jsou nahoře v zásuvce. Nerada bych, abys to pak cedil přes kapesník.“
Petr funěl, zatímco do kufru cpal svetry, rifle i ponožky bez páru. Když se pokusil přibalit i kufřík s nářadím, Jana konečně vstala.
„Vrtačku vrať.“
„Proč? Poličku jsem montoval já!“
„Montoval, ano. Ale kupovala jsem ji já. A mimochodem visí nakřivo, takže ji budu muset předělat. Nářadí zůstává tady. Tedy u mě.“
Když byly tašky plné a zipy sotva držely, Petr se zpocený rozhlédl po bytě. Evidentně chtěl pronést něco zásadního, větu hodnou velkého odchodu. Místo toho mu v hlavě rezonovalo jen trapné „díky za večeře“, což mu připadalo nedůstojné.
„Tak já teda jdu,“ zamumlal nakonec. „Taxi brát nebudu, je to zbytečně drahé. Pojedu autem, těch věcí je dost.“
Jana, která právě dopíjela vychladlý čaj, se zakuckala. „Promiň, jakým autem?“
„No naším. Tou Toyotou. Copak? Přes celé město se mi s kufry tahat nechce. A ty máš metro za rohem. Navíc… na co by ti byl crossover? Stejně nikdy netrefíš odhad vzdálenosti.“
S jistotou sáhl po klíčích od stříbrné RAV4 visících na háčku. Už se viděl za volantem, svobodný a nezávislý, jak míří vstříc nové budoucnosti, kde ho budou obdivovat a nikdo po něm nebude chtít vynášet koš.
Jana pomalu položila hrnek na stůl. Cinknutí porcelánu v tichu zaznělo téměř obřadně. Upravila si župan a přistoupila k němu tak blízko, že ucítil její parfém.
„Petře, zlatíčko,“ začala nečekaně jemně, ale v pohledu jí probleskl ledový chlad. „Zkusme si připomenout pár dat. Brali jsme se kdy?“
„V osmnáctém,“ odpověděl nejistě. „Na podzim.“
„V listopadu 2018,“ upřesnila. „A auto jsem koupila kdy?“
Zamračil se. Na konkrétní měsíce nikdy nebyl. Zato si jasně vybavoval, jak pyšně seděl na místě spolujezdce při první jízdě ze salonu.
„Taky někdy na podzim…“
„V srpnu, Petře. V srpnu 2018. Tři měsíce před svatbou a před těmi modrými razítky v občance. A úvěr, dovolím si připomenout, jsem splatila sama.“