Dveře se tentokrát neozvaly obvyklou ranou. To byla první věc, která mě zarazila. Když se Martin Blažek vracel domů rozčílený, vstupní dveře zpravidla bouchly tak silně, že se otřásly i zárubně. Dnes je jen tiše dovřel, klíče zavěsil na háček a bez jediného slova zamířil do kuchyně. Seděla jsem na pohovce a procházela úkoly Adély Bílýové.
„Tak co,“ nadhodila jsem, aniž bych zvedla oči od sešitu. „Propustili tě?“
Neodpověděl. To ticho jsem znala až příliš dobře. Poslední tři měsíce mělo pach laciné whisky a cigaretového kouře, který vypouštěl z pootevřeného okna, přestože jsme se po narození mladšího dítěte dohodli, že doma kouřit nebude. Pracoval jako obchodní manažer ve firmě prodávající stavební materiál. Společnost se potácela nad propastí a bylo jasné, že jeho jméno figuruje na seznamu lidí na odchod — byl příliš přímočarý, neuměl se podbízet nadřízeným.
„Zrušili moje místo,“ pronesl nakonec. Hlas měl napjatý, tenký jako struna, která každou chvíli praskne.
Odložila jsem sešit stranou. Chtěla jsem říct něco povzbudivého. Že si najde lepší práci. Že máme finanční rezervu — sice skromnou, ale přece. Dokonce jsem se lehce usmála, aby viděl, že věřím, že to zvládneme. Netušila jsem, jak moc se mýlím.
Přistoupil ke mně prudce. Úder jsem nečekala — ne proto, že by mě nikdy předtím neudeřil. Párkrát po opileckých večerech do mě strčil nebo mě chytil příliš hrubě za paži. Ale tohle bylo jiné. Pěst. Z plného otočení. Přímo do pravého oka.
Svět se nerozpadl, jak se píše v románech. Jen se vychýlil. Lustr jsem zahlédla z podivného úhlu, pak podlahu a nakonec květovanou tapetu, kterou jsme lepili krátce po svatbě. Tvář mi narazila na opěrku pohovky. V ústech jsem ucítila železitou chuť krve — prokousla jsem si vnitřek tváře.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se klidně. Sama sebe jsem tím tónem překvapila.
Martin Blažek nade mnou stál a ztěžka oddychoval. Pěst už neměl sevřenou, prsty se mu třásly. Podíval se na mě, potom na svou ruku, jako by mu nepatřila.
„Máma říkala…“ vypravil ze sebe. „Že ti to stoupá do hlavy.“
Posadila jsem se na zem a dlaň přitiskla k oku, které začínalo rychle otékat. Přes zúžený pohled jsem viděla jeho shrbená záda, zmačkanou košili a skvrnu od kávy na límci.
„Hano Vaněková, začínáš se povyšovat,“ zopakoval už pevnějším hlasem. „Tobě se daří, zakázky přibývají, a mě… mě vyhodili. Teď se na mě budeš dívat svrchu.“
Pracovala jsem jako interiérová designérka na volné noze. Objednávek přibylo, to ano, ale říkat, že by se moje kariéra rozjela nějak závratným tempem, by mi ani přes rty nešlo.