…by mi ani přes rty nešlo. Poslední dva měsíce jsem sice vydělávala zhruba o polovinu víc než Martin Blažek, to byla pravda. Jenže vyšší příjem přece není důvod k tomu, aby člověk skončil s pěstí v obličeji.
Z hrdla mi unikl krátký, tlumený zvuk. Ani pláč, ani křik, žádné „jak sis to mohl dovolit“. Jen suché odfrknutí nosem. V tom jediném vydechnutí bylo všechno – vyčerpání, poznání, že se něco definitivně zlomilo, i podivná, téměř hořká ironie.
Martin na okamžik znejistěl. Pak se beze slova otočil a zmizel v koupelně. Slyšela jsem puštěnou vodu, šplouchání, jak si cáká na tvář, a nakonec tupý plesknutí mokrého ručníku o dlažbu.
Zvedla jsem se a došla k zrcadlu v předsíni. Otok se zvětšoval přímo před očima, pod okem se rozlévala tmavá skvrna jako inkoust vsakující se do papíru. Krev z rozseknuté tváře jsem si setřela rukávem. Zadívala jsem se na svůj odraz – pětatřicet let, vlasy stažené do ledabylého culíku, vytahané domácí kalhoty, pod očima kruhy z nevyspání. „Tak já se povyšuju,“ problesklo mi hlavou. A pak jsem zamířila do ložnice.
Musela jsem jednat rychle. Martin měl jeden předvídatelný rys: po výbuchu vzteku přicházelo ulepené období lítosti. Vyjde z koupelny, bude mě chtít obejmout, slibovat, že už nikdy, že to byl jen stres, že si brzy najde práci. A za týden to celé začne znovu – stačí, aby mu jeho matka zavolala a utrousila něco ve smyslu: „Tak co, ta tvoje si pořád myslí, že je něco víc?“
Vytáhla jsem z horní police velký kufr, ten, s nímž jsme kdysi letěli do Turecka. Přidala jsem i menší cestovní tašku. Balila jsem bez emocí, téměř mechanicky: džíny, několik košil, svetr, spodní prádlo, ponožky – aby neměl záminku se vracet. Přihodila jsem nabíječku, pas, starou koženou bundu. Nezabralo to ani deset minut.
Telefon jsem vzala s sebou ven na chodbu našeho starého paneláku a vytočila číslo.
„Prosím?“ ozvalo se po několika tónech.
„Dobrý den, paní Libuše Horáková. Tady Hana.“
„Haničko, copak se děje?“ Její hlas byl přeslazený, téměř mazlavý. Oslovení „Haničko“ používala jen tehdy, když chtěla něco vyzvědět. Jindy jsem byla prostě „ta“.
„Martina dnes propustili z práce. A před chvílí mě uhodil.“
Na druhé straně nastalo ticho. Zaslechla jsem povzdech – ne vyděšený, spíš otrávený, jako když někdo komentuje nepříjemné počasí.
„Určitě to nemělo jen tak důvod,“ protáhla. „Ty ho asi umíš vyprovokovat. Muži jsou citliví, potřebují podporu, ne…“
„Nevolám si stěžovat, paní Horáková,“ přerušila jsem ji klidně. „Volám, abych vás informovala. Za dvacet minut bude váš syn stát přede dveřmi s kufry. Počítejte s tím.“
„To snad nemyslíš vážně, co je to za—“ začala ostře, ale já už věděla, že tentokrát couvnout nehodlám.