„Proč bych měla?!“ vyjekla do telefonu tak pronikavě, až jsem musela odtáhnout sluchátko od ucha. „Já si ho nezvala! Máme dost vlastních starostí, otec je nemocný, a ty si myslíš, že—“
Nenechala jsem ji domluvit. „Máte svůj byt. Máte svůj důchod. A především máte syna, kterého jste vychovala. Tvrdila jste přece, že jsem nafoukaná a že ho neumím podporovat. Tak teď můžete ukázat, jak se to dělá správně.“
Na druhém konci to zahučelo vztekem. „Ty nestydo! Jak si to dovoluješ! Porodila jsem ho, vychovala jsem ho, vím nejlíp, co potřebuje! A ty? Ty jsi kdo? Přivandrovalec, co si přisvojil náš byt!“
Zhluboka jsem se nadechla. „Ten byt patří mně, paní Horáková. Koupila jsem ho ještě před svatbou, z peněz od rodičů. Martin má trvalé bydliště u vás. Tady byl jen… host.“
Bez dalšího slova jsem hovor ukončila.
Uvnitř mě nezůstalo nic. Žádná bolest, žádný strach. Jen prázdno, chladné a duté jako vypnutý mrazák. Vrátila jsem se do kuchyně. Martin Blažek seděl u stolu a pil vodu přímo z konvice. Když si všiml podlitiny pod mým okem, tvář se mu zkřivila – náznak lítosti, který přichází vždycky pozdě.
„Hani, promiň. Já… to ty nervy. V práci je to teď šílené…“
Zvedla jsem ruku, aby přestal. „Nemá to cenu. Kufry máš nachystané v předsíni. Za patnáct minut odcházíš k mamince.“
Zůstal na mě zírat. Pak mu začal rudnout krk a barva pomalu stoupala až k uším. „Ty mě vyhazuješ?“ zasyčel tiše. „Z mého vlastního bytu?“
„Z mého,“ opravila jsem ho klidně. „Nejsi tu hlášený. Pět let jsi tu bydlel jen díky mně. A tohle je konec té laskavosti.“
Vyskočil tak prudce, až židle zaskřípala o dlažbu. Neuhnula jsem ani o krok. Stála jsem ve dveřích s rukama založenýma na prsou. Oko mě pálilo, ale ruce se mi netřásly. Byl o hlavu vyšší a mnohem silnější. Přesto jeho pohled sklouzl k mým dlaním – a právě ten klid ho znejistěl víc než jakýkoli křik.
„Budeš litovat,“ procedil mezi zuby, když popadl kufry. „Beze mě to nezvládneš.“
„Jdi, Martine,“ odpověděla jsem tiše. „Za chvíli začneš nový život pod maminčinými křídly.“
Dveře práskly tak silně, až se zatřásla skla. Otočila jsem klíčem, pro jistotu přisunula ke dveřím židli a zamířila do dětského pokoje. Adéla Bílýová spala klidně, zachumlaná do peřiny. Nic neslyšela. A tak to mělo zůstat.
Za dvacet minut jsem stála u okna. Naproti přes dvůr se v přízemním bytě Libuše Horákové rozsvítilo. Viděla jsem, jak Martin přichází s kufry, zazvoní na zvonek a čeká. Dveře se otevřely, tchyně vyšla ven – a podle prudkých gest bylo jasné, že tohle přivítání nebude ani trochu vřelé.