Rozhodila rukama tak prudce, že to bylo patrné i přes dvůr. A dokonce až sem ke mně dolehl její pronikavý hlas:
„Martine, proč sem jdeš s kufry? Já jsem tě nevolala! Slyšíš? Nevolala!“
Martin Blažek jí něco vysvětloval, ukazoval směrem k našemu domu, ale Libuše Horáková ho nenechala domluvit. Stála ve dveřích jako hradba, bránila mu vstoupit dovnitř. Její župan se ve večerním průvanu vzdouval, zatímco ona ho odstrkovala zpátky na chodník. Pokusil se projít kolem ní, jenže ho rázně zatlačila zpět do průjezdu.
Znovu jsem si odfrkla. Tentokrát schválně nahlas.
Pak jsem vzala telefon a otevřela chat s Monikou Petříčekovou. Napsala jsem: „Moni, ahoj. Dneska mě manžel poprvé v životě udeřil. Oko mám skoro zavřené. Nic hrozného, přežiju. Vyhodila jsem ho. Neznáš dobrého právníka na rozvod?“
Odpověď přišla téměř okamžitě: „Znám. A to oko ti ošetřím. Za hodinu jsem u tebe.“
Mobil jsem odložila a přešla k zrcadlu. Modřina se mezitím rozlila přes polovinu tváře, víčko natékalo a sotva jsem ho nadzvedla. Pohled k pohledání. Konečky prstů jsem se pohmožděného místa lehce dotkla – zabolelo to, ale dalo se to vydržet.
Bylo mi ho líto. Ne proto, že bych ho ještě milovala. Láska se rozplynula někde mezi první hrubostí a druhou sklenkou whisky. Litovala jsem spíš toho malého kluka v dospělém těle, kterého vlastní matka naučila, že ženu je třeba srovnat ranou, aby „nevyrostla“. A když její syn tuhle lekci poslušně splnil, zabouchla mu před nosem dveře.
Protože povýšená byla především ona. Libuše Horáková, přesvědčená, že má právo poučovat cizího syna, jak má zacházet se svou ženou v jejím bytě. Jenže když se problém objevil u jejích dveří i s kufry, najednou o něj nestála.
Zvonek mě vytrhl z myšlenek. Lekla jsem se. Podívala se kukátkem – za dveřmi stála Monika s lékárničkou v jedné ruce a krabičkou zákusků v druhé.
Otevřela jsem. Při pohledu na mou tvář tiše sykla, ale žádné lítostivé řeči nepronesla. Zná mě dvacet let. Vešla, postavila vodu na čaj a klidně řekla:
„Tak začni od začátku. A pak vymyslíme, jak zařídit, aby se k tobě ani k dětem už nikdy nepřiblížil.“
Vyprávěla jsem všechno. Od toho prvního pohrdavého odfrknutí až po křik, který se nesl z okna naproti.
Asi po dvou hodinách jsem znovu pohlédla ven. Martin vyšel z domu své matky se stejnými kufry, s jakými tam přišel. Nastoupil do taxíku a odjel. Kam, to nebylo podstatné. Důležité bylo jediné – nevracel se sem.
Někdy se rána pěstí stane posledním hřebíkem do víka dávno prasklé truhly. A když se v pravý okamžik nadechnete, odfrknete si a vytočíte správné číslo, může se ta stará kapitola zavřít tiše. A navždy.