Tomášův hlas v telefonu zněl, jako by právě zachránil svět před katastrofou, nebo přinejmenším vytáhl dítě zpod kol auta. Já se mezitím snažila udržet rovnováhu v pozici stromu ve studiu Lotos a mobil, který mi vibroval u stehna v pouzdře na legínách, mi spolehlivě bořil veškeré soustředění.
„Lenko, hlavně klid, všechno jsem vyřešil!“ vyhrkl bez pozdravu. „Rodina je přece na prvním místě, ne? Anna je na tom fakt bídně. Dvě holky, chata, a její stará rachotina jí včera definitivně chcípla někde na okraji Ostravy. Tak jsem jí dal klíče od tvé Audi. Stejně teď pracuješ z domova, tak to víc potřebuje ona.“
Pod koleny mi vystřelil studený pot. Prsty na stojné noze se křečovitě zaryly do gumové podložky nasáklé vůní levandule a cizího parfému. Moje Audi Q5. Auto, které jsem si pořídila z provizí za tři největší pojistné smlouvy roku — dávno předtím, než jsem vůbec potkala Tomáše a jeho věčně nešťastnou sestru.
„Ty jsi jí dal klíče od mého auta?“ vyslovila jsem pomalu, pečlivě, jako bych každé slovo musela protlačit přes drátěné pletivo. „Víš vůbec, že je psané na mě? A že Anna není uvedená v pojistce?“
„Prosím tě, zase nepřepínej do pracovního režimu,“ zasmál se lehce. V duchu jsem viděla, jak si mnul lalůček levého ucha — jeho zlozvyk, když věděl, že přestřelil, ale nehodlal to přiznat. „Ona jezdí opatrně. Odveze věci na chatu a za týden to máš zpátky. Jsi přece hodná. Jsme teď u ní, dáváme si čaj na oslavu. Přijdu pozdě.“
Hovor skončil.
Položila jsem nohu na zem. Instruktorka cosi šeptala o vnitřní harmonii, jenže ta moje si právě balila kufr a mizela neznámo kam. Na jejím místě zůstala chladná, průzračná zuřivost.
Bez jediného pohledu na ostatní jsem odešla do šatny. Telefon jsem několikrát přendala z kapsy do kapsy, než jsem našla klíče od bytu. Ruce se mi třásly sotva znatelně, ale dost na to, abych si toho všimla. Tomáš vždycky považoval hranice za zbytečný luxus. Podle něj bylo v rodině všechno společné — zejména to, co patřilo mně.
Před rokem „na víkend“ půjčil můj starý notebook synovci. Vrátil se politý džusem, s vytrženou klávesou mezerníku. Pak zmizela sběratelská mince, kterou věnoval kolegovi k narozeninám, protože „ležela jen v šuplíku“. Ale auto… to už nebyla drobnost. To byly dva roky bez dovolené, večerní hovory s klienty po desáté a víkendy strávené nad smlouvami.
Vyšla jsem do chladného podvečera. Ostrava v říjnu není přívětivá — vítr se vám snaží vlézt pod kabát a déšť štípe do tváře. Došla jsem na parkoviště před studiem a zadívala se na prázdné místo. Tam, kde měla stát moje tmavě modrá Audi, ležel jen promočený javorový list přilepený k asfaltu.
Sedla jsem si na lavičku, aniž bych řešila chlad, a otevřela pracovní aplikaci. Jako specialistka na VIP pojistné balíčky jsem o tom voze věděla všechno. A hlavně jsem si při koupi připlatila za rozšířený bezpečnostní program se satelitním sledováním a dálkovým ovládáním.
Tomáš o tom neměl tušení. Pro něj bylo auto jen naleštěné vozítko se startovacím tlačítkem. Netušil, že v přívěsku ve tvaru stříbrného skarabea, který si tak rád pohazoval na prstu, je nejen čip imobilizéru, ale i identifikační značka majitele.
Vytočila jsem Annu. Zvedla to až po několika tónech a v pozadí bylo slyšet smích a cinkání nádobí.
„Leničko!“ spustila nadšeně. „Moc děkuju! Tomáš říkal, že jsi to sama nabídla. Takovou velkorysost jsem nečekala. Právě řešíme, jestli vyrazíme na chatu až ráno, nebo hned, dokud nejsou kolony.“
„Anno,“ odpověděla jsem tiše a velmi pomalu, „nesedej si za volant. Auto je pod dohledem a mohly by z toho být potíže.“
„Ale prosím tě,“ odfrkla si. „Tomáš všechno zařídí. Už jsme tam dali dětské sedačky. Nebuď tak přísná. Zítra jsme mimo město, tam policajti skoro nejezdí.“
Hovor jsem ukončila. Ani se nezeptali. Prostě do mého auta namontovali sedačky, přestože jsem v něm zakazovala i kouření. Uvnitř mě něco zaklaplo. Nebyla to uraženost. Byl to jasný postup.
Objednala jsem si taxi. Cestou domů jsem sledovala světla města rozmazaná na skle a vybavila si, jak Tomáš včera přinesl dort Praha. Ví, že na určitou čokoládu mám alergii. Jenže pokrčil rameny: „Anna ho miluje. Dej si kousek, nic se nestane.“ Tehdy jsem mlčela.
Byt byl tichý a voněl čokoládou. Na stole stál talíř s drobky a zaschlým krémem. Tomáš po sobě vždy nechával lehký nepořádek, jako by byl jeho podpisem. Přešla jsem do pracovny, zapnula notebook a přihlásila se do systému zabezpečení vozidla.
Na mapě Ostravy svítila modrá tečka. Dvůr na ulici, kde Anna bydlela. Motor byl vypnutý. Zatím.
Otevřela jsem záložku bezpečnostních protokolů. Systém nabízel režim ochrany při neoprávněném použití — pokud vůz řídí někdo bez aktivní identifikační značky, dovolí mu ujet deset kilometrů a pak zablokuje motor, zamkne dveře, spustí sirénu a vyšle signál zásahové jednotce. Moje značka ležela v kapse kabátu vedle mě.
Já jsem ale udělala něco jiného. Přepnula jsem systém do režimu „Vzdálená blokace“.