Vyšla jsem do chodby a opřela se o zárubeň. Z profilu jsem sledovala Tomáše. Nejdřív se ještě usmíval, jako by šlo o banální žert. Pak mu ale obočí vyletělo vzhůru.
„Jak – chcípla? Co to znamená, že chcípla?“ vyskočil z gauče tak prudce, až krabice s pizzou sklouzla na koberec. „Jak to, že nejdou otevřít dveře? Anno, přestaň křičet, nerozumím ti! Co to tam tak řve?“
Pobíhal po obýváku jen v trenýrkách, zmatený a zpocený.
„Policie? Jaká policie? Anno! Zmáčkni nějaké tlačítko! Jaké? No to snad víš ty!“
Beze slova jsem mu podala svůj telefon. Na displeji běžel živý přenos z interiéru vozu – ano, VIP balíček zahrnoval i tuto funkci. Anna svírala volant tak silně, až jí zbělaly klouby. Obličej měla zkřivený panikou, ústa otevřená v němém výkřiku, který přehlušovala siréna. Vedle ní seděl kluk v kšiltovce a zoufale tahal za kliku, ale Audi stálo jako zakleté. K autu už mířili dva policisté v reflexních vestách.
„Cos to provedla?“ vydechl Tomáš ochraptěle. „Lenko, co to je?“
„Automatický ochranný režim při neoprávněném užití,“ odpověděla jsem klidně. „Klíče byly použity bez souhlasu majitele, systém to vyhodnotil jako pokus o odcizení. Teď je vyzvou, aby vystoupili. Nepůjde to. Pak přijede odtah a auto skončí na zajištěném parkovišti. A Anna na služebně. K podání vysvětlení.“
„Ty ses zbláznila?!“ zařval. Zrudl, na krku mu naběhla žíla. „To je moje sestra! Děti má doma samotné! Chceš ji dostat do vězení?“
„Chci jen, aby se s mými věcmi nemanipulovalo,“ zadívala jsem se mu přímo do očí. „Dal jsi jí klíče, abys vypadal jako frajer. Tak si tu roli dohraj až do konce. Neoprávněné užívání vozidla bez úmyslu krádeže – až pět let. Není to málo.“
Začal na sebe navlékat oblečení, pletl si nohavice.
„Vypni to! Hned! Já tam pojedu, všechno vysvětlím!“
Postavila jsem se mu do cesty. „Nikdo nikam nejede bez mého rozhodnutí. Vůz je blokovaný přes centrální server v Brně. Odemknout ho lze jen s mou osobní účastí a po písemném potvrzení, že nemám námitky. A ty já mám.“
Telefon zazvonil znovu. Neznámé číslo. Tomáš hovor přijal a zapnul reproduktor.
„Tomáši Zemane?“ ozval se pevný mužský hlas. „Nadporučík Jiří Moravec. Jsme u vozidla registrovaného na Lenku Urbanovou. Občanka Anna Vaněková tvrdí, že jste jí automobil předal. Majitelka však nahlásila neoprávněné užití. Uvědomujete si, že můžete být veden jako spolupachatel?“
Tomáš ztuhl, v ruce držel jednu ponožku. Z tváře mu mizela barva. Poprvé za tři roky manželství jsem v jeho očích zahlédla skutečný strach, ne hrané sebevědomí.
„To… to je omyl,“ koktal.
„Ten omyl může vaši sestru stát trestní stíhání,“ přerušil ho Moravec chladně. „A pravděpodobně i vás. Čekáme na majitelku s doklady. Pokud se do čtyřiceti minut nedostaví, vozidlo odjíždí na záchytné parkoviště a zadržené osoby na oddělení.“
Mobil mu vyklouzl z ruky na koberec. Spojení zůstalo otevřené, z reproduktoru doznívalo houkání mé „kukačky“.
„Lenko…“ jeho hlas se zlomil do tenké, prosebné linky. „Prosím. Už nikdy… Přísahám. Zítra si najdu práci, všechno splatím. Jen tam pojďme.“
Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl jedenácté večer.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekla jsem tiše. „Že ses ani jednou nezeptal, jak mi bylo, když jsi mě před rodinou udělal za hlupačku. Zajímá tě jen, jestli tě teď nezavřou spolu s Annou.“
Otevřela jsem skříň, vytáhla kabelku a z ní technický průkaz.
„Pojedeme,“ dodala jsem.
„A… vyřešíme to?“ hlesl.
„Ne. Pojedeme, abys podepsal dokument, který mám připravený už měsíc. Jen jsem čekala na správnou chvíli.“
Vyšla jsem do předsíně. Tomáš se za mnou belhal, nazouval si tenisky na bosé nohy. Veškerý jeho lesk a póza „hlavy rodiny“ se rozplynuly s prvním zahoukáním sirény.
Před domem už stálo taxi. Studený vítr z Ostravy nám hnal do tváří drobné krystalky ledu.
„Nastup,“ otevřela jsem dveře. „Ten telefonát byl teprve začátek.“
Cestu k místu zásahu proseděl Tomáš mlčky. Tiskl se do rohu zadního sedadla a civěl z okna. V odrazu skla jsem viděla, jak mu oči těkají. Prsty si neustále sahal na krk, kde mu řetízek zanechal zarudlou stopu. Já cítila jen zvláštní, ledovou vyrovnanost.
U křižovatky jsem spatřila své auto. Obklopené modrými a červenými světly působilo téměř teatrálně – velké německé SUV uprostřed pozornosti, kolem hlouček lidí. Siréna už mlčela, zvuk jsem nechala na dálku vypnout, ale zámky zůstaly aktivní.
Anna nás zahlédla přes sklo a začala zběsile mlátit do okna. Obličej měla opuchlý od pláče, rozmazaná řasenka jí stékala po tvářích. Připomínala smutného klauna. Mladík vedle ní seděl shrbený a skrýval tvář v dlaních.
„Lenka Urbanová?“ přistoupil ke mně vysoký policista.
Podala jsem mu občanku i doklady od vozu. Pečlivě je kontroloval a porovnával s údaji v tabletu.
„Potvrzujete, že jste nedala souhlas k užívání vozidla paní Anně Vaněkové?“ zeptal se a zvedl ke mně oči.
Pohlédla jsem na Tomáše. Stál vedle mě, shrbený, pohledem zabořeným do asfaltu. Jeho výraz byl tak výmluvný, že nebylo třeba dalších slov. V tu chvíli mi ho na okamžik bylo téměř líto, ale pak jsem si vybavila politý notebook, „dárek“ v podobě bezcenné mince a dort Praha, který bez váhání přinesl, přestože věděl o mé alergii. Lítost je pro ty, kterým bylo ublíženo neprávem. Tady šlo jen o jednoduchou rovnici.
Zhluboka jsem se nadechla a odpověděla pevně.