„…podle plánu.“
Večer v deset měli v úmyslu nový „dárek“ projet. Tomáš Zeman se rád předváděl, obzvlášť před vlastní sestrou. Bylo mi jasné, že si sedne vedle řidiče a Annu Vaněkovou nechá za volantem, aby mohl teatrálně rozhazovat rukama a tvářit se jako velkorysý bratr, který plní sny.
Usadila jsem se do křesla a otevřela prázdnou stránku v poznámkách. Chtěla jsem si spočítat škody. Ne ty finanční — ty by v krajním případě pokryla pojistka. Zajímala mě ztráta jiného druhu.
Asi po hodině se rozletěly dveře. Tomáš vešel dovnitř s úsměvem a dechem nasáklým laciným koňakem, kterým ho sestra zřejmě pohostila.
„No tak, Leni, nedělej scény,“ houkl na mě bodře. „Anna je úplně nadšená. Už plánuje, jak bude na jaře vozit sazenice na zahradu. Víš přece, že to nemá lehké. Bývalý jí neposílá ani korunu.“
Beze slova jsem sledovala, jak pokládá hrnek s nedopitým čajem přímo na mou smlouvu s dodavatelem energií. Papír se okamžitě nasákl vlhkostí a zvlnil se.
„Tomáši, porušil jsi zákon,“ řekla jsem klidně.
„Ale prosím tě,“ mávl rukou. „Jaký zákon? V rodině je všechno společné. To je snad jasné.“
„Občanský zákoník mluví jinak,“ odpověděla jsem. „Majetek, který člověk vlastnil před svatbou, zůstává jeho. To auto patří mně.“
Na okamžik ztuhl. V očích mu problesklo podráždění, ale rychle ho přetavil v úsměv.
„Ty jsi fakt paragrafová šprtka. Pojď radši na film.“
„Nechci film,“ vstala jsem. „Chci, abys pochopil, že dnešní večer se může hodně protáhnout.“
Odešla jsem do ložnice a zavřela za sebou. Bylo 21:45. Na displeji telefonu se modrá tečka dala do pohybu. Vyjeli.
Ležela jsem potmě a dívala se do stropu, po kterém přebíhaly světelné pruhy aut z ulice. V dlani jsem svírala stříbrný přívěsek s čipem. Nejprve studil, pak se zahřál teplem mé kůže. Z obýváku se ozýval Tomášův hlasitý smích nad nějakým videem, občas vykřikl pochvalné „To je borec!“. Byl lehký jako pírko. Právě „věnoval“ sestře několik milionů cizích korun a cítil se jako vládce Ostravy.
V aplikaci jsem sledovala jejich trasu. Modrý bod svižně mířil po široké třídě směrem k obchvatu. Anna zřejmě šlápla na plyn — rychlost se držela kolem sedmdesátky. Byli přesvědčení, že jsou v bezpečí. Že se jen na chvíli urazím a pak mě to přejde.
Před půlhodinou se mě Tomáš ptal, jakou pizzu objednat. Odpověděla jsem: „Vyber si.“ Samozřejmě zvolil houbovou, přestože ví, že je nesnáším. Vždycky volil to, co vyhovovalo jemu, a své sobectví maskoval velkorysými gesty na účet někoho jiného.
Otevřela jsem spojení s dispečinkem.
„Operátorka 412, dobrý večer, paní Urbanová,“ ozval se vyrovnaný hlas. „Váš vůz je v pohybu, identifikační čip není detekován. Máme zahájit hlášení o odcizení?“
„Zatím ne,“ odpověděla jsem tiše. „Přepněte systém na řízené zastavení. Aktivaci provedu za pět minut. A připravte oznámení hlídce na křížení obchvatu a výpadovky na Brno.“
„Rozumím. Vozidlo bude odstaveno standardním postupem. Jaký důvod máme uvést?“
„Neoprávněné užívání vozidla,“ pronesla jsem zřetelně. „Řidička není oprávněna k řízení tohoto typu vozu a není uvedena v pojistné smlouvě. Jsem výlučný vlastník a souhlas jsem nedala. Klíče byly vyňaty z mé kabelky pod záminkou.“
„Beru na vědomí. Čekáme na váš pokyn.“
Ukončila jsem hovor a vyšla zpět do obýváku. Tomáš seděl na gauči jen ve spodním prádle a tílku, dojídal pizzu a působil spokojeně, téměř idylicky. Pohled na něj ve mně vyvolal spíš nevolnost než lítost.
„Hele, Leni, pojď sem,“ poplácal místo vedle sebe. „Je tu skvělá komedie. Anna psala, že už jsou na obchvatu. Ta naše německá kráska letí jak střela. Prý ani necítí výmoly. Němci to prostě umí.“
Postavila jsem se k oknu a opřela čelo o chladné sklo.
„Tomáši, vůbec ses nezeptal, jestli má správné oprávnění. A kdyby se něco stalo, škodu bys hradil ty. Jako pojišťovací zástupce bych po tobě uplatnila regres.“
Ztuhl s kusem pizzy v ruce. Na okamžik zbledl, pak se znovu nadechl k útoku.
„Prosím tě, jaká nehoda? Řídí od osmnácti. No dobře, papíry jí možná prošly, ale koho to v noci zajímá?“
„Mě,“ otočila jsem se k němu. „To auto je moje. Ne společné. Moje.“
„Zase to tvoje ‚moje‘!“ vyštěkl. „Jsme manželé! Všechno máme dohromady. Ty jsi neuvěřitelně sobecká. Anna nemá čím vozit dítě k doktorovi a ty řešíš kus plechu.“
Otočil se zpátky k televizi. Z napjatých zad bylo patrné, že ho moje slova zasáhla, ale ne výčitkami — spíš uraženou pýchou.
Vrátila jsem se do ložnice. Bylo 22:15. Modrá tečka stála na semaforu poblíž policejní hlídky na výpadovce směrem na Brno. Lepší místo jsem si nemohla přát.
Stiskla jsem „AKTIVOVAT“.
Displej krátce problikl červeně. „Protokol spuštěn. Motor zablokován. Centrální zamykání uzamčeno. Akustický alarm aktivován.“
Představte si noční silnici pod oranžovými lampami. Luxusní tmavý vůz plynule zastaví uprostřed pruhu. Vnitřní osvětlení začne blikat a siréna spustí tak pronikavý jekot, že se lidé otáčejí už z dálky. A dveře? Ani zevnitř, ani zvenčí nejdou otevřít. Okna se nepohnou.
Anna a její doprovod — zřejmě ten nový přítel, o němž se Tomáš nedávno letmo zmínil — zůstali uvězněni v kovové schránce plné hluku.
Uplynuly sotva dvě minuty, když se z obýváku ozval Tomášův telefon. Přijal hovor s lehkovážným úsměvem.
„Tak co, Aničko, už jste doletěli?“