— Souhlas jsem nedala, — pronesla jsem klidně, bez zaváhání. — Klíče mi dnes odpoledne někdo vytáhl z kabelky.
— Lenko! — vyjekl Tomáš Zeman, jako by ho bodli. — Proč to říkáš takhle? Řekni, že jsme si to jen špatně vysvětlili! Jaké „vytáhl“?
Otočila jsem se k němu pomalu, aby každé slovo dopadlo přesně tam, kam má.
— A jak tomu chceš říkat, Tomáši? Sáhl jsi mi do tašky, vzal věc v hodnotě pěti milionů korun a předal ji někomu, kdo ji ani nesmí řídit. To je krádež a neoprávněné užívání vozidla. Paragrafy si jistě dohledáte, — obrátila jsem se na policistu. — Sepište to, prosím.
Anna Vaněková za zavřenými okny auta pochopila, že nejde o nedorozumění. Ústa měla dokořán, ale přes sklo k nám doléhal jen tlumený, němý křik. Začala bušit do dveří a nehty škrábat po čalounění.
— Počkej! — Tomáš mě chytil za paži. — Lenko, prosím tě. Co chceš? Mluvila jsi o nějakém papíru. Dej mi ho, podepíšu cokoliv. Jen ji z toho dostaň. Ona nemůže mít záznam, má děti!
Bez spěchu jsem vytáhla z desek připravený dokument. Nebyla to žádná směšná dohoda o daru. Šlo o návrh majetkového vypořádání při rozvodu a uznání dluhu. V Ostravě mám notáře, který mi tenhle návrh připravil už před časem — pro případ, že by se naše „manželství“ definitivně proměnilo v servisní středisko Tomášových rozmarů.
— Tady stojí, — poklepala jsem prstem na odstavec, — že byt, který splácíme hypotékou, přechází plně do mého vlastnictví. A ty mi uhradíš náhradu za všechny věci, které jsi za tři roky buď zničil, nebo rozdával jako velkorysý mecenáš. Částka je dole. Včetně odškodnění za dnešní divadlo.
Tomáš text přelétl očima. Barva mu zmizela z tváře.
— To je snad všechno, co mám! Zůstane mi jen podíl u rodičů!
Pokrčila jsem rameny.
— Rozhodnutí je na tobě. — Pohlédla jsem na hlídku. — Pane nadporučíku, kdy dorazí odtah?
— Zhruba pět minut, — odpověděl suše. — Technik už je na cestě. Pokud vozidlo nikdo dobrovolně neodemkne, otevřeme ho násilím. Server blokaci stejně drží.
Tomáš střídavě hleděl na mě a na Annu, která se teď sesouvala po sedadle dolů, zřejmě na pokraji kolapsu z horka a paniky. V jeho očích nebyla ani stopa citu. Jen vztek a bezmoc. Přesně ta kombinace, která potvrzuje porážku.
— Dej mi tu propisku, — procedil mezi zuby.
Podepsal se na kapotě služebního vozu, přímo před kamerou. Ruka se mu třásla a podpis vypadal jako roztřesená čára.
— Teď to otevři, — vydechl.
Vytáhla jsem mobil, otevřela aplikaci a stiskla „Odemknout“.
Ozvalo se suché cvaknutí. Světla Audi krátce zablikala, zrcátka se rozložila. Anna se vyřítila ven tak prudce, že málem upadla, a hltavě lapala po chladném večerním vzduchu. Mladík v kšiltovce vyběhl z druhé strany a bez jediného ohlédnutí zmizel mezi stromy.
Anna zůstala sedět na asfaltu, brečela a dlaněmi si rozmazávala špínu po tváři. Tomáš k ní přiskočil, snažil se ji postavit, ale odstrčila ho.
— Ty lháři! — vzlykala. — Říkal jsi, že to dovolila! Málem jsem tam zkolabovala!
Přistoupila jsem ke svému autu a zkontrolovala interiér. Na zadních sedadlech stály dvě dětské autosedačky, z nichž se linul laciný plastový pach. Vyndala jsem je jednu po druhé a postavila je na kraj silnice.
— Paní Urbanová, stáhnete oznámení? — zeptal se policista a sotva skrýval pobavený výraz. Bylo mu jasné, že sleduje rodinný ortel.
— Ano, — přikývla jsem. — Klíče mi byly vráceny a věc jsme vyřešili soukromě. Ale přestupek za řízení bez oprávnění a bez povinného ručení pro slečnu Annu Vaněkovou prosím sepište. Předpisy platí pro každého.
Její nářek zesílil. Tomáš na mě hleděl, jako bych se mu před očima proměnila v nestvůru. Možná pro něj skutečně ano.
Usedla jsem za volant své „berušky“. Uvnitř zůstával těžký oblak jejích přeslazených parfémů. Stáhla jsem všechna okna, aby ten odér zmizel. Motor zabručel hlubokým, sebevědomým tónem. Patřil mně. Stejně jako to auto.
Tomáš se ještě naklonil k okénku.
— A kam teď pojedeš? Vždyť… máme jet domů spolu.
Prohlédla jsem si jeho zmačkanou košili, špinavé tenisky i ten nervózní zvyk mnout si ušní lalůček. Tři roky jsem to považovala za roztomilost. Ve skutečnosti to byl jen projev člověka, který nikdy nenese následky.
— Tvoje věci budou do půlnoci v pytlích u recepce, — oznámila jsem mu klidně. — Kód ke dveřím jsem už změnila přes „chytrou domácnost“. A byt je podle papírů můj. Nezapomeň.
Okénko jsem vytáhla nahoru ještě dřív, než stačil reagovat.
Možná si toho všimli i ostatní — v ostrém světle lamp se mu u spánků leskly šediny, které tam ráno určitě nebyly. Ale mně to bylo jedno.
Zapnula jsem hudbu, otočila volantem a vyjela směrem k dálnici. Ve zpětném zrcátku se zmenšovaly dvě postavy stojící vedle hromady autosedaček — sourozenci, kteří si rádi hráli na velkorysost z cizích peněz.
Doma jsem zaparkovala na svém místě. Vystoupila jsem, zamkla auto a krátké cvaknutí mi znělo jako definitivní tečka.
V bytě se stále držela vůně dortu „Praha“. Vzala jsem krabici se zbytky, vyšla na balkon a bez zaváhání ji hodila do kontejneru pod domem.
Pak jsem vytočila číslo na mámu.
— Ahoj, mami. Ano, všechno je v pořádku. Ne, Tomáš už tady nebydlí. Rozhodla jsem se sama.